Už je všechno pěkně zabalené a chtělo by to jenom maličkost.
Snad přijde tedy vhod ještě pár tipů na knížky pro děti (a jeden pro kuchaře/ku).
Kdo četl první Lichožrouty Pavla Šruta s ilustracemi Galiny Miklínové – kniha získala v dětské kategorii Magnesii literu 2008 –, ten po pokračování vtipných příběhů určitě sáhne. Pro nápady, jež básník a překladatel zkrotil do prózy, pro pěkný barevný jazyk vyprávění, pro to ujištění, že za to, že z páru ponožek občas zůstávají jen licháče, mohou lichožrouti, že existují a žijí s námi. Tedy: Lichožrouti se vracejí je titul další pěkné knihy do rodiny i oznámení nových dobrodružství, v nichž nechybí tajemství ani nebezpečí a která přicházejí s lecčím dosud neznámým ze života domorodých afrických lichožroutů a dalších lichožroutích hrdinů. Chytré, přitom nenásilně zábavné čtení vybavené kultivovaným výtvarným doprovodem vydalo nakladatelství Paseka. Pohádka na každý den Třiadvacet adventních pohádek a „jeden opravdový příběh“ nabídla v předvánočním čase Terezie Radoměřská a ilustrátorka Aneta Bendáková. V jednotlivých kapitolách vypráví kočka Berta (napřed se poradila s andělem) příběhy, jež se o okolnostech narození Ježíška dozvěděla, a jak to – zjednodušeně – pochopila a dává dál. Vystupují tu postavy svaté, jako je třeba Petr v nebeské bráně, ale také zvířata a děti. Jak to asi bylo v Betlémě doopravdy, nakonec uvede příběh poslední, čtyřiadvacátý. I když už advent končí, o tom, kdo patří do Svaté rodiny, co je to vlasatice, proč přišli tři králové, co jsou koledy, a další souvislosti adventního času se děti mohou dozvědět i po Štědrém dnu. Zvlášť když autorka volí živý způsob vyprávění, pohled kočičíma očima je dětskému vnímání přijatelný a obrázky sympaticky nedeformované. Vánoce pro kočku s podtitulem 23 adventních pohádek a jeden opravdový příběh vydalo nakladatelství Barrister a Principal v Brně.
Se vším, co k modernímu způsobu čtení s dětmi patří, pracuje knížka Jiřího Žáčka a Vlasty Beránkové. Verše svižně vedou dítě různými prostředími (Když se zblázní počasí, V lese, Kdo žije v moři, Maškarní bál...), texty vyprávějí zábavné příběhy (Aprílový výlet, Jak si pan Kolesa vyšel do lesa...) a všudypřítomné otázky a hádanky nutí děti přemýšlet, vybírat správné odpovědi nejen podle smyslu, ale také rýmu. Množství obrázků hádání, řazení i přehazování podporuje. Příjemně zábavnou a nepochybně i výchovnou knížku Hádej, hádej, hadači vydal Knižní klub.
Zlomjazyk, mozek a něco do kuchyně Další z encyklopedicky laděných publikací v edici Lidské tělo určených dětem vydal Computer Press – tentokrát na téma Mozek. V nejjednodušší názorné formě vykládá souvislosti spojené s funkcí „řídicího orgánu těla“. A těm malým, jimž ještě dělá potíže správně mluvit, nabízí stejné vydavatelství výtvarně nápaditou návodně cvičební knížku Bohdany Plavcové Zlomíš si jazýček?
Toho, kdo doma vaří, by mohla pod stromkem potěšit první u nás vydaná Arabská kuchařka. Dobrá změna po smažených kaprech a salátech. Renáta Janů posbírala zkušenosti při pobytu v různých arabských zemích a nabízí recepty s ohledem na možnosti sehnat zde (nebo vhodně nahradit) příslušné ingredience. Efektní kniha, až přeplněná obrazovým doprovodem, si všímá pokrmů, postupů, zeleniny i koření. Vydal Computer Press.
***
Lichožrouti se vracejí je titul další pěkné knihy do rodiny i oznámení nových dobrodružství, v nichž nechybí tajemství a která přicházejí s lecčím dosud neznámým
DĚTSKÁ KNÍŽKA O sněhu a chlebu „Zdálky pod sněhem vypadá tahle vesnice jako Kotěhůlky nebo každá druhá Lhota. Zblízka se tam ale dějí věci …“ Kronikou obce Chlebová Lhota, kterou pro naši drobotinu napsala a nakreslila Dagmar Urbánková, potvrzuje a oslavuje známé nakladatelství Baobab své založení před deseti lety. Mimo plejádu akcí, různých těch kutění a divadélek, patří k činnosti Baobabu především vydávání dětských knih. A Chlebová Lhota Dagmar Urbánkové se řadí k dílům erbovním. Scénografka, výtvarnice divadla Minor a autorka sbírky básní Fujary kostí spotřebovala k tvorbě Chlebové Lhoty jistě několik kamionů pečiva. Dobrodružství sněhem zapadlých obyvatel, vesnického učitele a kronikáře Jana, báby Pátkové či plavčíka Paka, kterého do české vsi přivály vichry od moře, se totiž odehrávají v samých dobře nakynutých interiérech. Zvláště ta Pátková tu pořád peče – židle, peřiny, lednice i pečivo. Copak se ale stane s chlebovou obcí, pokud přijde Veliké tání? Chlebové drama pro vaše ratolesti se odehrává na půdorysu komiksu a všelijak inscenovaných fotografií, tím nejdůležitějším ale zůstává dobrodružné vyprávění. Jáchym Topol Dagmar Urbánková: Chlebová Lhota, Baobab, 2010, 30 stran
INTERNET Pošlete to dál Jsou tu Vánoce, čas kočovných dárků. Asi každý zná situaci, kdy mu z knihovny z jedné strany začnou vytékat knížky, protože se z druhé už tlačí nové ze štědrovečerní nadílky. To samé platí i o rostoucích hromadách DVD, cédéček, časopisů, katalogů a dalšího haraburdí. Naštěstí je tu někdo, kdo vás ochotně těchto starostí zbaví – nový server Nevyhazujto.cz. Princip je jednoduchý: nabídněte zdarma, co chcete, on už si to určitě někdo odveze. Stránky běží teprve dva týdny, ale již je z čeho vybírat. Kromě Pijoanových Dějin umění 9. díl a Huxleyova Konce civilizace i VHS videokazety Sony, vysavač na vrstvy prachu za knihovnou, sedadlo do fabie nebo trup plachetnice Kadet. Nevyhazujto.cz vymysleli Robert Dvořák a Roman Kmoníček, když už se s autem nevešli do garáže. A ohlas se dostavil – během několika dní stránky posbíraly na Facebooku dvě stovky fanoušků. A Dvořák s Kmoníčkem programují dál, tentokrát to bude „půjčovací“ server Mojetvoje.cz. Nevyhazujto.cz využil i autor tohoto tipu – cestu mezi závějemi mu bude ukazovat nová GPS navigace, kterou získal za pikslu instantního kafe. Pavel Vokatý www.nevyhazujto.cz, www.mojetvoje.cz
DIVADLO Deset let s klukem, co se ztratil o Vánocích Jednou z nejpůvabnějších inscenací za posledních dvacet let, kterou české divadlo přispělo k tématu Vánoc, je Malá vánoční povídka aneb Jak jsem se ztratil podle Ludvíka Aškenazyho. V Dlouhé ji před deseti lety nastudoval Jan Borna a má už neuvěřitelných 317 repríz. Inscenace se ohromně povedla a jak je vidět, vůbec nestárne. Z jednoduchého děje o chlapečkovi, který se na Štědrý den ztratil v Praze tatínkovi a zažil řadu zvláštních setkání, Borna utkal nejenom jemné poetické předivo, ale i hravou a vtipnou podívanou. Bornova vánoční povídka je ale také o dětství v letech šedesátých a o nostalgii nad obojím. A je plná písniček z té doby. A protože herci v Dlouhé jsou muzikální, dokážou jim dát ten správný rozměr. Nechybí ani loutky a postavy na chůdách, které patří do říše snů a zároveň představují svět dospělých, v němž bloudí malý hrdina. Pavel Tesař ho hraje pořád stejně úžasně a dá se předpokládat, že mu v tom nezabrání ani prošedivělé skráně. Jana Machalická Ludvík Aškenazy / Jan Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka Divadlo v Dlouhé, 26., 27. a 29. prosince
VÝSTAVA Propaganda bez klišé Názory na Vietnam a jeho propagandu se liší s věkem. Ti, kdo brali rozum v 60. letech, stávali na straně Vietnamu (neříkali „vietnamských komunistů“) proti Američanům i vlastnímu establishmentu (i když ten establishment byl – jako u nás – komunistický). Vždyť kráčeli ve stopách hippies a Johna Lennona. Ti, kdo brali rozum až za normalizace, považovali tu válku spíše za boj svobodného Západu s komunistickou expanzí. Jenže i oni dnes zjišťují, že pro Vietnamce to byla válka víc vlastenecká než ideologická. Dokládá to i výstava dobových plakátů v Národní galerii. Už to bylo napsáno jinde, ale hlavní poselství zopakujme: Ač v té válce vyhráli vietnamští komunisté (kteří to pak „dali sežrat“ vietnamským nekomunistům), na jejich plakátech cosi schází. Kdo zná československé plakáty z 50. let, jejich karikatury krvežíznivých a chamtivých (včetně antisemitských stereotypů) amerických hrdlořezů, marně hledá něco podobného na plakátech vietnamských. Italský kritik Sgarbi musel konstatovat, že karikatury Američanů tehdy přinášeli spíše hollywoodští filmaři než aktéři vietnamské propagandy. Zbyněk Petráček VIETNAM: plakáty propagandy, Veletržní palác v Praze, do 30. 1. 2011
DVD Krev, pot a nafta Francouzský režisér Henri-Georges Clouzot byl klasik – ne v tom smyslu, že by jeho díla byla součástí nějakého zakonzervovaného kánonu, jsou prostě „jen“ živá, časem nedotčená. Ve 40. a 50. letech dokázal konkurovat nejvýraznějším osobnostem Hollywoodu, často bývá přirovnáván k Hitchcockovi, jeden z jeho nejslavnějších filmů, Mzda strachu z roku 1953, má tématem a stylem spíš k dílům Johna Houstona. V první hodině snímku je exponované městečko Las Piedras, největší díra Latinské Ameriky, poslední útočiště zkrachovalých dobrodruhů. Druhá hodina popisuje pokus několika z nich se z pekla ztracenosti vymanit a vydělat peníze tím, že po nebezpečné horské silnici dovezou náklad nitroglycerinu k unikajícímu ropnému vrtu. Za kamerou vrcholné filmové řemeslo i umění, na plátně napětí, heroismus i beznaděj a zhnusení světem, jemuž vládne nepřejícná náhoda a bezohlednost mocných. Clouzotovy filmy nejsou zrovna milostná psaní lidstvu, soudě podle pečlivosti a invence, jež z nich vyzařují, ale na práci tomu misantropovi záleželo nesmírně. Ondřej Štindl Mzda strachu, (Francie, 1953) režie: Henri-Georges Clouzot
