Vkostech mě loupat začalo/ za sebou táhnu nohu/ Pilulek beru nemálo/ dík za ně vzdávám B-hu.“ Těmito verši začíná Kniha toužení (Book of Longing, 2006) Leonarda Cohena. A logicky jimi lze začít i recenzi. Ano, sbírka obsahuje básně bilancující život a tvorbu, básně o stáří a stárnutí... Možná dokonce hlavně o nich. Ale nebojte se, tato kniha je vším možným, jen ne soupisem nářků nad podlomeným zdravím či vzpomínek na mládí.
Everybody knows Leonard Cohen je u nás nejvíce znám jako písničkář. Snad každý si vybaví jeho impozantní zjev, orlí nos a baryton, který klidným tempem „vypráví“ závažné, vysoce poetické a imaginativní texty za doprovodu jazzující kapely a výrazných ženských vokálů. Snad každý si vzpomene na hity jako Suzanne, Everybody Knows, Hallelujah či Closing Time.
Leonard Cohen – který minulou neděli oslavil 74. narozeniny – nicméně začínal jako básník v původním slova smyslu. Narodil se 21. září 1934 v Montrealu do dobře situované židovské rodiny: jeho otec měl kořeny v Polsku a vlastnil obchod s oděvy, matčina rovněž židovská rodina pocházela z Litvy. Jako teenager se Leonard Cohen naučil na kytaru a hrál v countryové kapele Buckskin Boys. Již na univerzitě vydal první básnickou sbírku Let Us Compare Mythologies (Porovnejme si mytologie, 1956). Pozornost literárních kruhů v Kanadě vyvolala druhá sbírka The Spice-Box of Earth (Kořenka Země, 1961). Knihy, které v šedesátých letech následovaly, můžeme číst i v češtině: například román Oblíbená hra (1963, česky 1998), sbírku Květiny pro Hitlera (1964, česky 2004) a druhý román Krásní poražení (1966, česky 1997).
V roce 1967 Cohen přesídlil z rodné Kanady do Spojených států a plně se věnoval dráze folkového písničkáře. V témže roce vydal první album Songs of Leonard Cohen. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už patřil k nejlepším folkovým zpěvákům své doby. Nahrával desky, koncertoval na turné v Americe i Evropě.
V roce 1994 se Cohen uchýlil do zenbuddhistického centra Mount Baldy u Los Angeles a stal se mnichem. Po pěti letech však centrum opustil. A vrátil se k hudbě – byť stále žil v ústraní. Nahrával sice desky, ale veřejně nevystupoval. V roce 2006 se poprvé objevil na veřejnosti – právě v souvislosti s vydáním básnické Knihy toužení.
Letos v březnu ho Lou Reed uvedl do Rokenrolové síně slávy. Letos také Cohen vyrazil po mnoha letech na světové turné a koncem tohoto roku by mělo vyjít i další Cohenovo hudební album.
Jdi si svou cestou Na Knihu toužení se čekalo třináct let: předchozí soubor básní Leonarda Cohena vyšel v roce 1993. Jak sám říká v básni Zpoždění: „,Dokážu toho spoustu zadržet; nemluvím/ dokud vody nevystoupí z břehů/ a neprotrhnou přehradu.‘// A tak se mi podařilo zdržet tuto knihu/ až do 21. století.“ Obsahuje tudíž jak básně z poslední doby, tak z osmdesátých, ba dokonce ze sedmdesátých let. Lze v ní najít básně psané volným veršem, básně rýmované i nerýmované, říkanky, haiku, aforismy, prózu, dokonce i Cohenovy vlastní kresbičky. K rozmanitosti forem – kterou uplatnil už v Knize milosrdenství (1984, česky 2000) – se přidalo i výtvarné pojetí, jímž Kniha toužení mezi Cohenovými soubory poezie vyniká.
Tematicky v Knize toužení dominuje láska: láska ze vzpomínek, láska reflektovaná stárnoucím mužem, ale také láska jako životní smysl a princip či zdroj inspirace. Souvisí s ní motiv stáří, pojatý nesentimentálně, se sarkasmem a sebeironií. „Kvůli několika písním,/ ve kterých jsem mluvil o jejich záhadnosti,/ jsou ženy/ výjimečně laskavé/ k mému stáři,“ píše Cohen v jedné básni. „Podle mě je lepší rozpoutat válku nebo ubodat rabína než se na sebe dívat do zrcadla v hotelovém pokoji,“ glosuje jinde.
Spíše výjimečně se Cohen v Knize toužení zabývá politikou. A když, tak originálně. Například v jednom kratičkém aforismu: „Jo a ještě něco/ nebude se vám to líbit/ to co přijde po Americe.“ Nebo v delší generační básni: „Na to abych se učil/ jména nových zabijáků/ jsem už příliš starý… A všichni ti co si musí mýt ruce od krve… ti všichni tančili/ na hudbu Beatles a zbožňovali Boba Dylana.“
Sbírka také reflektuje Cohenův pobyt v buddhistickém klášteře. Někdy vážně. „Nakonec jsem pochopil, že nemám nadání k duchovním záležitostem,“ objasňuje například, proč po pěti letech s mnišstvím skoncoval. Většinou ale píše opět se značnou dávkou sebeironie či humoru: „Oholil jsem si hlavu/ natáh na sebe hábit... Je to tady zoufalý/ Jediný co nepotřebuju je hřeben.“
Vrcholy Knihy toužení představují kratičké poetické aforismy. Místy jednoduché, na hranici slovní hříčky, ale silné: „Jdi si svou cestou/ I já půjdu tvou cestou.“ Do této kategorie patří možná nejpozoruhodnější krátká báseň knihy – Není Žid: „Každý kdo prohlásí/ Já nejsem Žid/ není Žid/ Je mi velmi líto/ ale tohle rozhodnutí/ je konečné.“ Židovství nelze popřít, říká zvláštním negativním způsobem básník. Alespoň u Leonarda Cohena to platí: po odchodu z kláštera prohlásil, že ho tamní pobyt utvrdil v jeho víře – tedy v judaismu. Narážka na „konečné řešení“ nicméně nabízí i mnoho dalších výkladů.
Specialitou Knihy toužení jsou Cohenovy malůvky: ať už jde o minimalistické ilustrace u jednotlivých básní, nebo obrázkybásně s krátkým doprovodným textem. Vévodí jim série perokresebných (auto)portrétů se suchými, rukou psanými komentáři: „Jeden z těch dnů, kdy klobouk nepomůže,“ popisuje například u jednoho z nich své duševní rozpoložení. Lepší než poezie je moje poezie...
Cohenův jazyk má řadu formálních zvláštností. Pomineme-li chybějící, či naopak nezvyklou interpunkci – oba jevy v poezii vídané –, charakterizuje jej i místy výstřední pravopis. Cohen například důsledně píše G-d (B-h) místo God (Bůh) – hlásí se tak k židovskému původu, tradici i víře. V některých básních zas píše některá obecná podstatná jména s velkým počátečním písmenem tak, jak to bývávalo v anglicky psané literatuře běžné možná sto let před Cohenovým narozením.
Překladatel Miroslav Jindra se s Knihou toužení vypořádal skvěle. Čtete-li ji v češtině, čtete to, co Cohen napsal, ba co víc, čtete opravdu Cohena, a dokonce jeho básně čtete tak, jak je Cohen napsal.
Samozřejmě, některé věci v poezii zkrátka z angličtiny do češtiny přesně přeložit nelze. Zvláště ne u básní s pevnou strukturou a rýmem. „The war was lost/ The treaty signed/ I was not caught/ I crossed the line.“ Toto jambické staccato čeština nemůže napodobit: „Válka je prohrána/ smlouva podepsána/ Já všemu jsem utek/ přes čáru jednou zrána.“ Tak krátká slova čeština prostě nemá. Nemluvě o přízvuku v angličtině, přirozeně umožňujícím jambický rytmus. Zřejmě také proto Miroslav Jindra na závěr knihy zařadil poznámku překladatele, v níž poukazuje na rozdíly mezi češtinou a angličtinou, jež převod ztěžovaly.
Přesto přese všechno je Cohenova kniha i v češtině výjimečná. A český čtenář, který ji nemůže číst v originále, v Jindrově překladu jistě ocení Cohenovy básnické kvality.
„Lepší než poezie/ je moje poezie/ která se vztahuje/ ke všemu/ co je krásné a/ důstojné, ale sama není/ ani jedno, ani druhé,“ říká Cohen v jedné básni. Není to pravda. „Titulovali mě jako Básníka/ a možná něčím takovým jsem i/ chvíli byl,“ píše jinde. Příliš skromně. Leonard Cohen je především básníkem, dokonce s velkým B. Celý život. Ať zrovna píše román či báseň, skládá písňový text, zpívá před naplněnou sportovní halou, anebo kreslí autoportrét k jednomu ze svých aforismů. Dokazuje to i Kniha toužení.
***
KNIHA TÝDNE Kniha toužení
Leonard Cohen Přeložil Miroslav Jindra. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 248 stran.
O autorovi| PETR ZAVADIL, Autor je zástupcem šéfredaktora LN
