Dnes o tom, že teplo není vždycky teplo
Nechápu, proč je konverzace o počasí většinou lidí považována za povrchní, ne-li hloupou. Když občas poslouchám, o čem se lidi baví (některé osoby halasící v tramvaji do mobilu prostě nejde přeslechnout), říkám si, kdyby se tak radši věnovali povětrnostní situaci (a to obvykle slyším jen půlku).
My doma o počasí hovoříme často a rádi, a nikoli proto, že bychom si neměli co říct. Naopak! Třeba když mi zavolá sestra ze Španělska, zeptá se, jak je, a já odpovím, že od rána leje a je asi deset nad nulou, hned chápe, jak se cítím, a dobře ví, že mě nemůže dráždit sdělením, že u nich je slunečno a ona právě přišla z pláže. Starší příbuzní při rodinných meteohovorech rádi vzpomínají na bájné časy, kdy „léto bylo ještě léto“, trvalo přesně tři měsíce, pršelo pouze v noci atd. Pak se však cosi zvrtlo a počasí začalo být komentováno rčením: jako když Honza poplet chlívky, což je odkaz na mou oblíbenou pohádku. Italové nad mluvení o počasí povzneseni nejsou, jenže hlavní téma – jídlo – je nevyčerpatelné, takže se k němu moc nedostanou. Pro každý případ je ale dobré vědět, že italština (podobně jako španělština nebo francouzština) má stejný výraz pro čas i pro počasí. I v češtině se dřív pro pěkné počasí, pohodu používalo slovo čas, do dnešních dnů se ale uchoval spíš jen nečas. A v jižních Čechách, ať je hezky, nebo hnusně, volají: „To je počas!“
Musím říct, že současný počas se mi nelíbí. V novinách pořád slibují, že po deštích přijdou parna, víkend bude tropický, a pak je stěží 25 °C na slunci. Z toho je vidět, že i zdánlivě tak bezproblémové slovo, jako je italské caldo, nelze překládat automaticky. Musíte vzít v potaz, že Ital (s výjimkou severních regionů) má tělní termostat nastavený o pár stupňů výš. Takže italské caldo je pro nás spíš horko než teplo. A naše teplo už je zas v Itálii vnímáno jako tepore, tedy teplo mírné, vlahé. No a když my máme vlahý večer, Ital už běží pro svetr. (Určitě jste si v zimě všimli turistů nabalených jak na severní pól, teď už víte, odkud jsou.)
Více než teplotám a srážkám věnují Italové pozornost větrům. U nás jsou větry téma okrajové, snad proto, že všichni to slovo hned chápou dvojsmyslně. Zvoláním: „Taky vás dnes potrápily větry?“ se do debaty nezapojíte. V Itálii, zemi od nepaměti větry sužované, je to ale jiná, mají k nim důvěrný vztah. Každý vítr má své jméno. (My díky Karlu Gottovi známe aspoň mistrál.) Třeba život na Sicílii je nerozlučně spjat se sciroccem. Scirocco je teplý, vlhký vítr z Afriky, který s sebou občas přinese i zrnka saharského písku a všechno přelétavé svinstvo, co potká cestou. Když přijde, dá se udělat jediné – zabednit se v domě či ve sklepě, popíjet chladivý nápoj a čekat, až odvane. Takže až vám bude někdo vysvětlovat, že nemohl pracovat, protože bylo scirocco, nesuďte ho přísně a spolkněte klišé o příslovečné jižanské lenosti. Nevýkonný bude i Tersťan (Terst je ideální středoevropské město, leží na břehu moře), když se ze severu přižene bóra. Ty řetězy a okovy nejsou ve městě pro parádu, ale abyste se měli čeho chytnout a neodnesl vás vítr.
Bojíme se plynutí času, a tak mluvíme o počasí. (Amélie z Montmartru) Pche, jen efektní jazyková hříčka, která navíc v češtině nevyzní. Mluvme o počasí, protože se dotýká nás všech v čase, který jsme dostali.
***
I v češtině se dřív pro pěkné počasí, pohodu používalo slovo čas, do dnešních dnů se ale uchoval spíš jen nečas
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
