Je mi líto, ale nehodlám komentovat případy z posledních dnů, spjaté s lidmi, jejichž příjmení začínají na K. Ne že bych kvůli tomu nešel ani na úterní první pražský koncert mé milované newyorské zpívající klavíristky Alicie Keys na Výstavišti (co kdyby se tam stříleli nějací kolotočáři, že?), leč dal jsem přednost skvělým šílencům z psychofolkové baltimorské kapely Animal Collective, kteří hráli taky prvně v Arše.
Chci vás radši zpravit o mimořádném zážitku, za který může Pavel Mandys z časopisu Týden, jenž mě v rozhovoru a v minirecenzi upozornil na prvotinu Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem, kterou vydal Torst.
Koupil jsem si ji v pátek, ponořil se do ní a venku už svítalo a mezitím si to Jörg Heider hasil stočtyřicítkou novým VW Phaetonem na věčnost. Byl jsem v polovině a zachytil, kterak polští fotbalisté potrestali v sobotu večer české reprezentanty snad i za to, že nechodíme do kina na vynikající Wajdovu Katyň. Dočetl jsem za dalšího kuropění, v němž se jistý světoznámý spisovatel probudil v Paříži zostuzen, a přesto reagoval nesnesitelnou lehkostí mlčení o své minulosti… Debut bývalého tlumočníka, překladatele a nyní středoškolského pedagoga Tomáše Zmeškala, který má tatínka z Konga a zdejší maminku, způsobil, že jásám jak vyčerpaný kopáč, který konečně našel zlatou žílu v hlušině tuzemské spisby. Že mu vyšel až ve dvaačtyřiceti letech? Písničkář Vlasta Třešňák psal od časů vyhnání do exilu, širší veřejnost ho vzala na vědomí teprve po znamenitém románu Klíč je pod rohožkou, který sepsal v pětačtyřiceti. A samouk a jiný vítěz vánoční ankety Lidových novin Ivan Landsmann oslnil Pestrými vrstvami, když mu bylo padesát.
Nebudu vás zdržovat. Dámy a pánové, ve Zmeškalovi se vynořil mimořádný, osobitý a suverénní vypravěč, který tu nebyl od zjevení se Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala nebo Jáchyma Topola, zjevně ovšem poučený postupy moderní britské prózy (je vyloučeno, že by neznal Salmana Rushdieho). Jako nenasytný chrt, vypuštěný na závodní dráhu, bezuzdně se žene do splétání příběhů, jež by obstály samostatně, vsouvá do děje mýty, sci-fi, grotesku, zdánlivě nepřiměřené prvky a odbočky. Tváří se, že ho nebaví snovat jen silné téma politického vězně z 50. let Josefa, jehož žena Květa se oddá vyšetřovateli, kamarádu ze studentských časů, načež je oba trauma pronásleduje do současnosti. Podoben štamgastům v hospodě překřikuje sám sebe bizarními historkami a mnohdy neví, jak skončit. Právě tyto prudké zatáčky, střihy, skoky a místy neohrabaná svévole mě na Zmeškalově uhrančivém stylu zaujaly nejvíc. Přičemž setkání Josefa s dcerou po návratu z lágru považuji za nejsilnější scénu, kterou jsem měl za dlouhá léta v české literatuře před očima. Kradmými změnami durových a mollových tónin se mu navíc podařilo pronikavě vykreslit ovzduší posledních sedmdesáti let života v této zemi.
Dnes má autogramiádu v centru Prahy. Půjdu tam a nechám si od něj knížku podepsat, abych se na vlastní oči přesvědčil, že vůbec existuje.
***
Podoben štamgastům v hospodě překřikuje sám sebe bizarními historkami a mnohdy neví, jak skončit
