Hamlet Jana Mikuláška je od první chvíle čitelně jiný: než zazní úvodní dialog notně seškrtaného textu, v dlouhé sérii obrazů se představí klíčové momenty příběhu, k čemuž zní pozapomenutá píseň Karla Gotta „Táto, zůstaň aspoň do Vánoc“. Tahle ironická scéna vnášející normalizační hudební kýč do hamletovského materiálu předznamenává celou koncepci. Inscenátoři vyšli z poměrně starého Urbánkova překladu, který jim zřejmě vyhovoval věcností a strohostí (tu ještě podpořili radikálními škrty někdy i celých scén), kostýmy jsou neurčitě současné, herecký projev je v základu civilní a nepatetický, často i mírně ironický, ve střizích se přechází do expresivní hysterie.
Hlína a zase hlína Metafory vytváří Mikulášek vizuálně. Oč ubral textu na výmluvnosti, o to přidal obraznosti na košatosti. Nejpodstatnější rekvizitou je hlína - poprvé se objeví u výstupu Ducha. Toho zde ztvárňují všichni -jako by byli zrcadlem Hamletovy přepjaté mysli, odříkávají herci jednotlivé verše a ze sklenic sypou po zemi hlínu. Hlína jako znak předčasně pohřbeného otce je pak všude - Hamlet ji sype z květináčů, herci ji mají v kufrech, Claudius ji použije jako jed atd. Větší roli než obvykle má i herecká skupina - herci zdvojují hlavní postavy, předjímají jejich osudy a odkrývají role, jež je hrdinům dáno sehrát. Je to tedy nakonec Hamlet po výtce fatalistický. Od chvíle, kdy hlavní hrdina sevře meč, jde už vlastně jen o to, za jak dlouho propíchne, koho propíchnout má. Pochybnosti se nekonají, jen trpné čekání.
Inscenace má mnoho silných momentů - ať už vážných (monolog kajícího se Claudia částečně přebírá Hamlet; scény šílící Ofélie - přesná Anežka Kubátová), nebo komických (např. když obraz Hamleta staršího a jeho bratra Claudia v Gertrudině ložnici představuje fotografie dvou hošíků v námořnických oblečcích). Problematičtější je druhá polovina inscenace - tím, že dramaturgyně s režisérem zcela odstranili politickou rovinu hry, zejména Fortinbrase, po přestávce nastupuje jisté zklamání - kus už nás nepoutá svým divadelním jazykem, příběh je zredukován jen na nejnutnější scény, jejichž výsledek je známý. Nepřijde ovšem nikdo, kdo by nad mrtvým Hamletem vyslovil soud - je to vlastně logické, to co se hraje, je jen hra o rozvratu jedné trošku zdegenerované rodiny, kde synáček poněkud nepřiměřeně reaguje na smrt svého otce a je fixovaný na matku.
Odborníci mají za to, že jevištní interpretace Hamleta vždy odráží něco z doby - verze z Husy na provázku je ale mimo čas, mimo všechny, ale opravdu všechny politické aspekty hry, soustředěná na ryze rodinné drama. Je tohle tedy esence doby a její „zrcadlo“? Nejsme nic než egoistická stvoření zaměřená na své přebujelé, přecitlivé emoce? Zřejmě žiji jinou dobu nebo pobývám v jiném světě než inscenátoři.
HODNOCENÍ LN ***
W. Shakespeare: Hamlet
Režie: J. Mikulášek Dramaturgie: B. Vrbová Scéna a kostýmy: M. Cpin Divadlo Husa na provázku, premiéra 17. 1. 2009
