Je to ta nejdrsnější četba, horor s mrtvolami na každé stránce. A není to autorova fikce, nýbrž čirá, depresivní skutečnost. Listujeteli katalogem k výstavě Co jsme si zbořili, který přináší na 130 stránkách přehled zbořených průmyslových areálů za posledních deset let (!), továren, vápenek, pivovarů, nádraží, skladištních budov, elektráren, trafostanic a dalších objektů, které patřily do našeho průmyslového dědictví 19. a 20. století, máte pocit naprostého zmaru, promarněných příležitostí. A současně víte, že už není možnost nápravy. Katalog a stejnojmennou výstavu v Ekotechnickém muzeu ve staré kanalizační čistírně v Papírenské ulici v Praze-Bubenči připravila agilní Sekce průmyslového dědictví při ČVUT. Ta po léta shromažďuje informace o industriální architektuře, pořádá archiv současných i již zaniklých staveb a čas od času připravuje na toto téma semináře, konference a výstavy. Je samozřejmě v kontaktu s obdobnými institucemi u nás i v zahraničí.
Šel z ní strach, ale budila zvědavost Staré továrny mám rád. Už jako kluk jsem si hrával na dvorku dědečkovy kamenosochařské dílny v Holešově ve stínu ohromné tovární haly. Dávno se v ní už nepracovalo, ale na cihlové stěně se stále líně otáčely zrezivělé lopatky obřích větráků, a když byl vítr, s rachotem se na komíně pohyboval velký plechový nástavec.
Ta továrna působila jako obrovský živý tvor, který jen líně odpočívá a čeká na znovuvzkříšení. Šel z ní trochu strach, ale současně vyvolávala zvědavost. Pro nás kluky se pak stala cílem dobrodružných výprav, které vedly přes louku plnou kopřiv, starých kolejí a zbytků různých rezavých součástek až k plechovým vratům a za nimi se ukrývajícímu tajuplnému světu různých strojů, propojených zetlelými koženými řemeny a připomínajících pravěké ještěry.
O mnoho let později jsem sám některé industriální areály dokumentoval. S fotografy Karlem Cudlínem a Ester Havlovou jsme prolézali smíchovskou Ringhofferku, karlínské továrny firmy Breitfeld-Daněk nebo vysočanské a hloubětínské stavby podél Kolbenovy ulice, a konečně nákladové nádraží na Žižkově. Účelem bylo investory upozornit na cenné objekty nebo detaily a přesvědčit je, aby je v rámci nových generelů zachovali a integrovali (což se v prvním případě povedlo jen zčásti, v druhém a třetím už víc a v tom posledním visí nad osudem pravděpodobně největší pražské stavby velký otazník). Vznikly pak dokumentační velkoformátové knihy a cédéčka s historií areálů a fotodokumentací a také série článků v Revolver revue.
Jatka s věží a vznosný knížecí pivovar Rád na ty časy vzpomínám, o továrnách se mi občas i zdává. Když pak vidím, jak se bourají tak krásné budovy, projektované často špičkovými architekty, je mi smutno. Při cestách po světě jsem viděl tolik příkladů, jak je využít, že mi pak logicky připadá každá další likvidace jako barbarství.
Možná je to profesní nemoc, ale nejsem v tom sám. Stačí připomenout boj mnoha lidí o záchranu starého nádraží v Ústí nad Orlicí (zatím vítězný) nebo za revitalizaci Schifauerovy továrny v Klatovech (prohraný). Na místě této továrny je naprosto banální nákupní centrum; kdyby se nastěhovalo do této secesní perly, byla by to dnes klatovská pýcha... Listujeme-li publikací Co jsme si zbořili, jejímiž editory jsou Benjamin Fragner a Jan Zikmund, defilují před námi honosné textilky, které často mnohem více připomínají zámky než průmyslové objekty: liberecká jatka s kuriózní secesní věží, funkcionalistická trafostanice na pražské Bořislavce od Josefa Kříže s unikátní ocelovou konstrukcí, vznosný pivovar Karla knížete Clary-Aldringena ve stylu tudorské gotiky, konstruktivistická prádelna Antonína Černého na pražské Pankráci (skvěle by se dala adaptovat třeba na mateřskou školu), kladenský plynojem MAN(například ve Vídni vznikla v plynojemech celá luxusní čtvrť), klasicistní Thunovská porcelánka v Klášterci a desítky dalších staveb.
Kéž by jako Vaňkovka Je jasné, že dnes nelze vše zachránit a najít vhodnou funkci. Jen výjimečně se podaří změnit starou továrnu na muzeum, jako je tomu třeba v případě dolu Michal v Ostravě, kde je vše dochováno tak, jako by právě poslední horník opustil šachtu, včetně mundúrů a přileb v řetízkových šatnách. Anebo ve zmíněném Ekotechnickém muzeu v Praze, kde se konají výstavy, konference a koncerty a kde je možno ještě rozpohybovat staré parní stroje.
Pak lze ale hledat nové využití: kanceláře, škola, netradiční prodejní mall, tržnice, loftové byty, výstavní a koncertní areály... Je to i skvělá příležitost pro architekty, protože nová funkce se v takové stavbě vždy nějak projeví. Dobrých příkladů transformace už pár máme: brněnská Vaňkovka (ateliér DRNH), pražské stavby Corso Karlín (Ricardo Bofill), bývalá karlínská sýpka (Baumschlager & Eberle) a výtopna (Claudio Silvestrin), holešovické pekárny a pivovar (CMC)...A pokud to nedokážeme, je možno takový objekt alespoň zakonzervovat a nechat ho budoucím generacím, které si s ním jistě poradí.
O autorovi| Zdeněk Lukeš architekt a historik
