Chyby při soutěži na novou knihovnu poskytují víc než dost důvodů pro odvolání ředitele Ježka
Vs ituaci, kdy se z projektu nové Národní knihovny stalo politikum, do něhož zasahují i manželky stranických předáků, odvolání ředitele knihovny Vlastimila Ježka nemůže nebýt výsostně politické. Nemělo by však zaniknout, že chyby při soutěži na novou knihovnu poskytují víc než dost věcných důvodů pro odvolání. Ty z nejdůležitějších: Ježek vyhlásil soutěž podle platného zákona o zadávání veřejných zakázek. Teprve později, když už propukly spory, vyrukoval s názorem, že v samotné soutěži rozhodují pravidla Mezinárodní unie architektů (UIA). Ani se nechce věřit vysvětlení právníka knihovny dr. Robka, že „při vyhlašování soutěže byl použit standardní formulář s předtištěnými odkazy, čímž došlo k záměně zákonných ustanovení, které vyhlašovatel zamýšlel použít“.
Právní nejistota To je velmi podivný krok. Vždyť právě svévole při veřejných zakázkách se stala symbolem kultury korupce u nás. Teprve po letech vytáček se vláda v roce 1999 zavázala vypracovat pořádný zákon. Vleklo se to až do roku 2004 (a v roce 2006 byl přijat zákon nový). Zákon je navíc v podstatě transpozicí evropských směrnic. Také od vstupu do EU si mnoho lidí slibovalo zkvalitnění právního prostředí. Takže je ironií, že se Ježkovi kritické stanovisko Evropské komise teď nehodí. Nenapsal mu sice Barroso, ale tak to snad chodí v Rusku, že se čeká na to, co řekne Putin.
V Evropě věci řeší k tomu příslušné instance, takže stanovisko příslušného direktorátu Komise by mělo být bráno patřičně vážně.
Přestupováním z jednoho právního režimu do druhého vznikla právní nejistota; není jasné, zda výsledek soutěže vůbec platí, a pokud ano, zda je soudně přezkoumatelný, a pokud ano, u jakého soudu, či zda je nejvyšší instancí UIA. Proto ta vyhýbavá stanoviska Úřadu pro hospodářskou soutěž, proto ty dvojznačné výstupy UIA. Ta v reakci na stížnosti účastníků soutěže nejdříve v červnu 2007 dala Ježkovi dobrozdání, že všechno proběhlo v nejlepším pořádku. V září se ovšem její představitelé sešli s prezidentem České komory architektů, načež vydali o poznání méně sebejisté „konečné prohlášení“. Uznali v něm, že porota nebrala v potaz některé závazné podmínky zadání. „Všichni se shodli, že tato skutečnost ovlivnila základní pojetí návrhů řady účastníků,“ praví se doslova v prohlášení. Co byste asi tak vyvodili z této skutečnosti, pokud byste chtěli být důvěryhodným organizátorem výběrových řízení? UIA z toho vyvodila závěr vskutku razantní: „ve světle této zkušenosti bude pečlivě zvažovat podmínky příštích soutěží“. Takže soutěž byla zpackaná, ale to nevadí, a pro příště se polepšíme. Učitelé by si měli tento dokument ukládat a používat ho, když budou potřebovat vysvětlit studentům význam slov diletantství a alibismus.
Tyto spory nemají zdaleka jen scholastický význam. Nedodržení podmínek Kaplickým bylo podstatné; slovy jednoho architekta „velký přínos Kaplického návrhu spočívá v minimalizaci nadzemního objemu stavby, umožněné umístěním převážné části archivu v podzemí budovy“. Kdyby umístili i jiní architekti archiv pod zem, kdoví, zda by jejich návrhy nebyly lepší? Ježek nyní argumentuje tím, že archiv umístilo pod zem 37 z 365 přihlášených projektů, což ovšem jen ilustruje chaos, jaký v soutěži panoval.
Nespoléhat na sympatie k autoritám Můžeme stokrát namítnout, že toto jistě není nejhorší veřejná soutěž u nás. Že teprve kvůli tomu, že se blob nelíbil prezidentu Klausovi, se v průběhu soutěže začali všichni vrtat. Že neseriózní roli sehrálo i město Praha, které projekt podporovalo přesně do té doby, než zjistilo, že je proti. Ale to ze zpackané soutěže neudělá dobrou.
Pokušení nahlížet spor o knihovnu jako kmenovou válku a postavit se na stranu kmene kultury a kosmopolitismu proti kmeni čecháčkovství, moci a politikaření je pro mnoho lidí velké. Ale měli by se na věc podívat s chladnou hlavou a postavit se na stranu dodržování pravidel. Spoléhání se na sympatie k autoritám nedopadá dobře. V roce 1992, když se u nás rozhodovalo o nové organizaci výroby krevních derivátů, se mnoho lidí spolehlo na morální autoritu ministra zdravotnictví Bojara, když se rozhodl nepustit k obchodu nepříliš sympatického emigranta Josefa Šťávu. Ve své morální sebejistotě, neinformovanosti (a pod vlivem zištných poradců) přitom nedbal na zákony a dnes za jeho rozhodnutí pravděpodobně zaplatíme deset miliard korun.
***
Můžeme stokrát namítnout, že toto jistě není nejhorší veřejná soutěž u nás. Ale to ze zpackané soutěže neudělá dobrou.
O autorovi| Martin Weiss komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
