Kubánský stařec Adalberto Roque se dokáže rozčílit do takové míry, až se zdá, že se konečky jeho hustého bílého kníru kroutí. „Že prej novej socialismus, jen přesouvaj židle na Titaniku,“ komentuje uštěpačně slova Raúla Castra, který nedávno prohlásil, že Kuba je na začátku „nového, moderního socialismu“. Dalších pět mužů zhruba stejného věku, kteří stojí s Adalbertem v kruhu před proslulou restaurací Versailles na miamské Osmé ulici, se pousměje a souhlasně zabručí.
Je to nekonečný a především obehraný seriál, jehož epizody se tu odehrávají večer co večer. Starci, kteří utekli z Kuby před čtyřiceti a více lety, nadávají na Fidela Castra a jeho režim. Dá se říci, že tento muž odměřuje jejich vlastní čas. Po celou dobu svého života v exilu totiž věřili, že se na svou rodnou Kubu vrátí, a to po Fidelově smrti. A tak pokaždé, když se commandante na veřejnosti zapotácel nebo když před čtyřmi lety upadl a polámal si několik kostí, nabraly jejich večerní hovory na dychtivosti, jejich zatvrzelá srdce na okamžik roztála radostným očekáváním. Konečně přišla hodina H. Pojedeme domů, doufali. Castro se ale vždy vzchopil. A zdá se, že ho neskolila ani operace zažívacího traktu, kterou prodělal před dvěma roky. Jejich sen o návratu na Kubu snad nikdy za půl století života v exilu nebyl tak blízko. A nyní tak daleko.
Fidel jako náruživý novinář Fidelovi dávali mnozí z nich týdny, maximálně měsíce života. Někdejší kubánský vůdce ale včera oslavil 82. narozeniny a a sen se opět rozplynul. Pro některé kubánské exulanty možná nadobro. Fidel se totiž zdá při síle, alespoň podle posledních náznaků. Se svým dávným přítelem, kolumbijským spisovatelem Gabrielem Garciou Márquezem prý například nedávno vášnivě prodebatoval celé odpoledne. Do státních novin posílá kvanta článků, od jara roku 2007 již napsal přes 150 textů. Podle starců v Miami včera Fidel vkročil do třetího roku svého „teplákového“ života. Od operace se totiž na videonahrávkách či fotografiích ukázal vždy jen v šusťákové sportovní soupravě. Je to další období Fidelova života pod drobnohledem exilu. Každopádně jeho přežívání a především fakt, že moc po něm bez větších problémů převzal letos v únoru jeho bratr Raúl, u nejstarší generace Kubánců v Miami vyvolaly bezbřehou beznaděj a stravující frustraci.
Možná i proto je v kroužku kolem Adalberta vedle hněvu a sarkasmu cítit i zasmušilost. V některých z nich přitom ještě cosi hlodá. Zpochybňují strategii exilu, který padesát let vedl s Castrem válku, snažil se jeho režim izolovat, sabotovat, přivést na mizinu, demoralizovat. Nic z toho nemělo valný úspěch. Dokonce i někteří zatvrzelí zastánci nesmlouvavého postoje vůči bratrům Castrovým se nyní ptají, zda se nemělo zkusit něco zcela jiného. Tuto deziluzi nedávno v listu The New York Times vyjádřil César Odio, jeden že zakladatelů největší kubánské exilové organizace v USA známé pod názvem CANF. „Příští rok to bude již 50 let, co se Castro dostal k moci. Zkusili jsme za ta léta mnohé, ale ničeho jsme nedosáhli. Akdyž letos předal Fidel moc Raúlovi, co jsme my v exilu mohli dělat? Nic.“ Poté ještě s jakousi smířlivostí dodal, že kubánský exil v USA stejně brzy odejde ze scény. „Exil brzy zmizí. Jednoduše vymře,“ řekl Odio s tím, že změna v přístupu ke Kubě se dá logicky očekávat.
Kuba jako případ Pravdou je, že pro čtvrtou generaci Kubánců v Miami (narodili se již v USA) je Kuba jen místem na mapě. Jsou více Američany než Kubánci. Castra znají jen z vyprávění, které je mnohdy již unavuje, protože se stále točí kolem toho, jak vůdce jejich rodičům ublížil. Americké zákony, k jejichž prosazení přispěla silná kubánská lobby a jež omezují návštěvy amerických Kubánců na ostrově či sumy peněz, které smějí na ostrov z Ameriky putovat, většinou považují za „nesmyslné“. Odmítají argument, že by Castrův režim mohl z těchto peněz a návštěv čerpat tvrdou měnu, a nadále tak přežívat. Podobně například uvažuje nejmladší syn Césara Ódia, který je příznivcem Baracka Obamy. Ten se již několikrát nechal slyšet, že je připraven, pokud se tedy stane novým prezidentem USA, s Raúlem Castrem vést dialog. Slova, jež se v Miami většinou navenek setkala s ostrou kritikou, podrážděností a hysterií.
Mnohé ale také přivedla k zamyšlení a oněm pochybnostem. Zvláště u těch, kteří se ocitli na sklonku svého života, tyto pochybnosti nabývají tíživých rozměrů. Měla nejstarší generace Kubánců v Miami diplomatičtější, vstřícnější přístup alespoň zkusit? Na to je těžké odpovědět. Castro je pro první kubánské imigranty vrahem, který si zaslouží kulku do hlavy. Nikdo by si s ním proto neměl, pokud má dotyčný svědomí, podat ruku, tvrdí zapřisáhle. Pro část exilu není Kuba jen místem kdesi v Karibiku, je „případem“, kolem kterého se točí celé jejich životy. Je to pro ně zápas mezi dobrem a zlem. Planou proto stále silnými emocemi.
Přesto kdysi prudká nenávist ztrácí na své intenzitě, místo ní se vkrádá odevzdanost. Nejstarší generace si hořce připouští, že „případ“ prohrála. Mnozí z nich nebudou přímými svědky svobodné Kuby, po které celý život toužili. Tuší to i 75letý Adalberto, kterého se ptám na jeho přirovnání Castrova režimu k Titaniku. Smutně se pousměje a odpoví: „Režim dříve nebo později ztroskotá. Pro naši generaci to ale každopádně nebude včas. Nedokázali jsme prostě Fidela z ostrova vypudit.“ Při své litanii si ani nevšiml, že mu v ústech vyhasl doutník. „Tak zase zítra, kamarádi,“ řekne na rozloučenou. Ani náznak optimismu či naděje. Opodál stojící Kubánec Enrique, který patří právě do čtvrté generace Kubánců žijících v Miami, směrem ke skupince rozcházejících se starců kývne hlavou. „Naši staříci a Fidel. Jejich čas je u konce. Jeho ale koneckonců taky,“ říká. Rovnost před smrtí tu ale jaksi nehraje. Starci, kteří museli před mnoha a mnoha lety opustit své rodné domovy, rodiče, děti či přátele, zřejmě své dny dožijí ve vyhnanství.
O autorovi| Eduard Freisler dopisovatel LN v USA
