V automobilovém světě se v souvislosti s benzinovými motory v posledních letech stále více mluví o tak zvaném „downsizingu“, tedy zmenšování. Nejvíce se v této souvislosti poukazuje na motory, u nichž se snižuje spotřeba. Nejsnadnější cestou je zmenšení zdvihového objemu. Do motoru se prostě vejde méně paliva, tak se ho i méně spotřebuje. Problém je, že s menším množstvím paliva má motor také menší výkon. A jak ten nahradit? Obecná odpověď zní: zvýšením účinnosti.
Nejsnadnější a „papírově“ nejatraktivnější cestou k tomuto cíli je přeplňování. Toto řešení se zdá geniální, motor má navíc ve středních otáčkách mnohem větší zátah než klasické atmosférické motory a v případě nízkých otáček mají tyto motory jen o málo větší spotřebu než atmosférické jednotky stejného objemu.
Problém je ale v tom, že máte buď jedno, nebo druhé a oba tyto extrémy dělí velmi široká propast. A právě v ní se v každodenním životě zdaleka nejčastěji pohybuje běžný řidič. Kdybych to měl zjednodušit, přeplňovaný motor buď nezadržitelně „táhne“ a přitom konzumuje, nebo naopak nejede a přitom nekonzumuje. Mezi těmito extrémy může být až trojnásobný rozdíl ve spotřebě paliva – ten se ale v tabulce technických údajů neobjeví.
Za sebe musím říci, že mám stále radši dobré atmosférické motory. Ještě jednou podotýkám, že dobré. Mají rychlejší a přesnější reakce na pohyby plynu, širší využitelné spektrum otáček, při sportovní jízdě menší spotřebu a jsou lehčí. Jak ale poznat onen dobrý atmosférický motor? Základem je samozřejmě svezení. Při pohledu do tabulky technických údajů je ale jedním z ukazatelů například hodnota otáček, v nichž se dosahuje nejvyššího výkonu. Když je vyšší než asi 6500 min-1, je pravděpodobné, že se jedná o dobrý motor. S ním si totiž výrobce pohrál, namísto toho, aby použil levnější a na první pohled možná atraktivnější cestu jménem přeplňování.
