Společenskovědní učebnice jsou snůškou banalit, tedy toho, co se každý naučí do svých osmnácti let. Tento výrok se připisuje biologovi O. E. Wilsonovi z Harvardu. Je mu třeba dát za pravdu v tom, že například s psychologickými fenomény se opravdu zachází nedbale jako s banalitami. Jenže to nemívá banální důsledky, ale spíš tragické. Stačí pohlédnout, jak vypadá ústavní péče o děti, ač dávno s jistotou víme, že ústavy představují pro děti škodlivé prostředí a že máme levnější a hlavně lepší řešení v profesionální pěstounské péči. Ale život opuštěných dětí je pro zákonodárce skutečnou banalitou, která je nezajímá.
Stejně tak banálně se pouští ministryně Džamila Stehlíková do svých sociálních experimentů, jako je například legislativní zákaz tělesných trestů.
Velice často připomínám klientům: Když pracujete jako programátor, je vám jasné, jak přesnost dělá řemeslo. Dvakrát měř, jednou řež.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Čárka není středník a jediný překlep může znehodnotit celý dlouhý program. Jak to, že v řemesle jste pečlivý až pedantický, ale v oblasti partnerských vztahů zapomenete na všechnu přesnost řemesla a jen tak nazdařbůh střílíte od oka...?
Chyby v humanitní oblasti se vymstí stejně jako chyby v řemesle, ba dokonce za rozchody či špatnou výchovu zaplatíme mnohokrát více než za chyby v řemesle, ale ty chyby se holt projeví až za dlouhý čas. Třeba až budeme v domově důchodců. Když student nepřesně pochopí definici z humanitní vědy, není tak vidět na první pohled, jako když vám podlahář zfušuje parkety. Fušeřina je to však stejná. Za fušeřinu humanitních odborníků však zaplatíme třeba tím, že nám nejsou schopni poradit, když nám na jejich radách visí úspěch výchovy či rodinného života.
Ministryně Stehlíková teď hodlá rozpoutat kampaň proti fyzickému trestání dětí. Inu, proč ne? Každý rozumný člověk je proti tomu, aby se děti bily do hlavy, nebo za to, aby se tělesnými tresty šetřilo. Jenže pozor, ministryně bere tuto kampaň jen jako předehru ke své hlavní opeře - zákonu, který by definitivně zakázal tělesné tresty. A zde vzniká chyba. Zde se začíná s psychickými jevy zacházet ležérně.
Říká se řidičům: Nejezděte stylem brzda-plyn. Dobrý řidič se pozná podle toho, že jeho jízda je plynulá bez divokého zrychlování a ještě zběsilejšího brzdění. Totéž můžeme připomínat i rodičům: Nefunguje výchova stylem pochvala-trest, cukr-bič. Většinu zásad a pravidel chování od nás děti nasají nenápadnou nápodobou. Dobrý řidič používá brzdu mnohem méně než špatný řidič či začátečník, a přesto jezdí bezpečně a vcelku rychle. Stejně tak dobrý vychovatel se téměř obejde bez tělesných trestů, a přesto může být při své výchově hodně úspěšný.
Ano, dobrý řidič využívá brzdu minimálně, ale přesto se nenajde ministr, který deklaratorním zákonem nakázal z aut odmontovat brzdy. Naproti tomu v oblasti výchovy jsme ochotni se nechat zviklat, zda by takový hokuspokus nemohl čirou náhodou vést k cíli. Bohužel je to stejný nesmysl jako u řidičů. Když rodičům de iure odmontujeme záchrannou brzdu tělesných trestů, tak z nich rozhodně nevychováme lepší vychovatele. Když sebereme brzdu, přibude jen bouraček. Když zakážeme tělesné tresty, nezkvalitní se úroveň výchovy. Jen rozmnožíme počet výchovných karambolů, rezignaci na výchovu. Rodiče se budou zbavovat dětí tím, že je co nejdříve strčí do internátu, ať si tam s nimi poradí „odborníci“. Zkrátka objeví se jen (ne)výchova samospádem nebo porušování tohoto zákona.
Psychická bolest je horší
Hlavní zlo navrhovaného zákona spočívá v tom, že proklamuje něco, co není pravda. Tělesný trest není svou povahou o nic horší než psychický. Tělesná bolest není horší než psychická. Naopak. Většina psychických prostředků - jako jsou domácí vězení (senzorická deprivace), vyčítání (egodevalvace), zvětšování psychické vzdálenosti, mlčení (separační úzkostná reakce) -jsou prostředky mnohem drastičtější. Mysl dětí devastují mnohem více než pouhá tělesná bolest výprasku, která rychle nastupuje a rychle odeznívá. To platí nejen pro děti, ale i pro dospělé. Například pouliční krádeže by veřejný pranýř řešil mnohem účinněji než naše nápravná zařízení, která používají zdánlivě „humánnější“ odnětí svobody. Ta naopak fungují spíš jako vysoká škola kriminality než cokoli jiného. Ministryni Stehlíkové je třeba vytknout, že se zákony zachází jako s banalitami: „Je jedno, když občas porušíte můj zákon.“ Jsou ale zákony opravdu banalitami, které je třeba porušovat a které dodržuje jen hlupák? Ano, podobně ignorují předpisy a zákony i naši (ex)premiéři. Bohužel ani parlament na tom není lépe. Schvaluje takové nesmysly, jako že Beneš se zasloužil o stát. (I když každý Čech ví, že pokud se někdo zasloužil o stát, tak Cimrman, a toho žádný zákon neglorifikuje.) Ale pamatujme - jestliže si uděláme ze společenských věd snůšku banalit a z legislativy nám politici udělají snůšku blábolů, tak nám budou vládnout bláboly pomocí banalit.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| JERONÝM KLIMEŠ, klinický psycholog
