Ke snaze proměnit „špatný“ tuk na hnědý, aktivní tuk snad přispěje poznání původu této tkáně.
Nejstarší popis hnědé tukové tkáně se nám zachoval díky jednomu ze zakladatelů moderní biologie Švýcarovi Konradu Gessnerovi. Z roku 1551 máme jeho záznam o tkáni, která nepřipomíná „ani tuk, ani sval, ale něco mezi nimi“.
Vysvětlení metabolické funkce hnědé tukové tkáně přišlo mnohem později a dnes se ví, že má velký význam pro termoregulaci živočichů. „V podstatě má funkci opačnou než bílá tuková tkáň,“ říká Martin Haluzík z 1. lékařské fakulty UK. „Zatímco ta slouží k ukládání energie, hnědá tuková tkáň ji umí nejen ukládat, ale také výborně spalovat a slouží k tvorbě tepla.“
Proto se vyskytuje především u hibernujících zvířat, kterým slouží k udržení teploty během tělesného spánku. A pak u malých zvířat, jejichž těla udržují teplo hůře než větší živočichové.
U člověka se vyskytuje „hnědý tuk“ ve významné míře jenom v dětství (novorozenci mají významnou vrstvu mezi lopatkami a podél velkých cév). Odborníci si dlouho mysleli, že u dospělých mizí, ale přibývá důkazů, že malé množství aktivního hnědého tuku máme v těle celý život.
Podoba buněk obou tukových tkání vedla ke vzniku na začátku zmíněné myšlenky transmutace jednoho typu v druhý. Tím by se zvýšil energetický výdej, což by vedlo v důsledku ke zhubnutí.
„Na tomto konceptu už dlouhodobě pracuje celá řada vědců,“ říká Martin Haluzík. Experimentovalo se například s hormony štítné žlázy nebo s kombinacemi kofeinu s jinými látkami. Ale látky nebyly spolehlivé a řada z nich měla nepřijatelné vedlejší účinky.
K lepším výsledkům by snad mohly vést dvě studie, které se objevily ve včerejším vydání časopisu Nature.
V první z nich tým kolem Patricka Sealea z Harvardu přišel s důkazy o nečekaných příbuzenských vztazích „hnědého“ tuku: podle jejich závěrů je vlastně příbuznější svalovým buňkám než bílému tuku. Určili totiž, že svaly a hnědý tuk mají stejného bezprostředního „předka“.
Tým zjistil, že bílkovina PRDM16 umožňuje změnu jistého typu kmenových buněk, ze kterých se obvykle vyvíjejí svaly, na hnědou tukovou tkáň. Na bílý tuk je proměnit nedokázala.
Další práci zveřejnil tým kolem Yu-Hua Tsenga, také z Harvardu. Určili jinou bílkovinu, která v těle pokusných zvířat vyvolává zvýšenou produkci hnědého tuku. Pokusní potkani se zvýšeným množstvím této látky (tzv. BMP7) měli více hnědého tuku, vyšší teplotu těla a byli hubenější než jiná zvířata.
Tato skupina už také experimentuje na zvířatech s komerčně dostupnou formou BMP7, která se používá pro zlepšení hojení kostí. Ale zatím je nebezpečí, že by pacienti „měli ještě tvrdší břišní svaly, než chtějí“, jak řekl časopisu Nature jeden z členů týmu. Podávání látky vede ke zvýšenému růstu kostí.
Přeměna bílého tuku na hnědý v praxi není na pořadu dne, říká Martin Haluzík. „Jde o špičkový základní výzkum, takže výsledků bychom se mohli dočkat nejdříve tak za 10 let.“
Zatím tak boji proti obezitě kraluje recept Konrada Gessnera. Ten se příteli v dopise svěřil, že nejen kvůli rozšiřování sbírek, ale i kvůli kondici každý rok zdolá aspoň jeden alpský vrchol.
***
Zrání tuku aneb Jak dospívá pneumatika i radiátor
společný „předek“ (prekurzor) hnědých tukových buněk a svalových buněk
NATURE / ŠIMON / LN
