Představte si, že by si vás uprostřed zápasu na hřiště pozval Thierry Henry. Že by si vás do scény svého filmu vybral Johnny Depp. Něco takového se stalo nám. Splnil se nám sen, o kterém se nám ani nesnilo.
U2 miluju už dlouho. Před dvěma lety jsem potkal Michala. Založili jsme spolu s basákem Cíďou a kamarádem Markem U2 Pop Tarts revival, scházeli se v garáži a hráli songy svých idolů. Až do letošního května nám chyběl zpěvák. V březnu se mi podařilo sehnat lístky na koncert v Berlíně. Svěřil jsem se kamarádům s troufalým nápadem: Probijeme se publikem do prvních řad s cedulemi „Já + kytara = Angel Of Harlem“, „Já + basa = Angel Of Harlem“ a „Já + bicí = Angel Of Harlem“. A budeme doufat, že si nás Bono všimne. Pravda, nebylo to úplně z mé hlavy, někde jsem četl zážitek fanouška, který si s kapelou zahrál na piano. Ale celou kapelu U2 ještě nikdy na pódium nepozvali.
Dva dny před koncertem poslouchám nahrávky Angel Of Harlem z letošní tour. Bono totiž na konci songu cituje písně Michaela Jacksona a The Edge v jednom místě z gruntu mění sled akordů! To dřív nebylo. Nerad bych tuhle poctu králi popu podělal a po chvíli zkoušení zjišťuju, že The Edge přidává přes dva takty akord Bb. Heuréka! „Pánové, začínám se bát, že by to mohlo dopadnout...“ prohodí Cíďa. „Vždyť to hrajeme dva roky, zejtra si to sjedeme na zkoušce a v sobotu to tam vysmažíme jako v garáži, ne?“ kontruju. Den před koncertem máme zkoušku. Angel Of Harlem si projedeme třikrát. Bez jacksonovských snippetů.
A je tu den D. Pět hodin čekáme před stadionem a hned, jak se otevřou brány, se řítíme pod pódium. Bingo! Jsme ve čtvrté řadě, mezi The Edgem a Bonem. V momentě, kdy U2 vyjdou na pódium, letí cedule nahoru. Bono přejede dav pohledem, že by si nás všiml? Následující songy utíkají strašně rychle. Ukazujeme vytrvale cedule, v jednu chvíli je evidentně registruje The Edge a lišácky se usmívá. Končí I Still, na pódium vbíhá technik a dává The Edgemu kytaru Gibson Explorer. The Edge do toho hrábne a začne riff Angel Of Harlem. „Takže bez nás,“ smiřuju se s osudem.
A pak se to stalo. Nade mnou se zjevuje Bono a rukou nám dává jasné gesto: „Pojďte nahoru.“ Neváhám ani vteřinu, přelézám bariéry a s pomocí bodyguardů šplhám na pódium. Hned po mně Michal a Cíďa. „We need a guitar for this man,“ hlásá Bono do mikrofonu. V transu zdravím sedmdesátitisícový dav. Lidé reagují fantasticky. První věc, co mě zajímá, je trsátko. Naštěstí jsem si před koncertem dalekohledem prověřil, že The Edge je má na jednom z komb VOX, takže si ho tam jdu vzít. Modré trsátko Herdim, na které jsem zvyklý, vždyť přesně ten typ podle The Edgeho vzoru používám.
Bono začíná zpívat, v duchu si odpočítám a přidávám se k The Edgemu. Jedeme v rytmu, vtom jde Bono před Michala a odpočítá nástup basy a bicích. Naše první veřejné hraní! C a Fmaj je sloka. Pak přichází refrén a změna – vychází mi to přesně a The Edge pokyvuje hlavou. „You got it,“ glosuje Bono Cíďův přechod do klidné pasáže. Píseň jde do jacksonovského finále. Hrajeme s The Edgem C a Fmaj a blížíme se ke klíčové změně. Bono mi náhle dává jasným gestem a improvizací v textu „Can you stop any little“ najevo, abych přestal hrát. Zjevně si myslí, že to zkazím, protože místo Bb tam střihnu zase C a výborný dojem bude v háji. Mě ale ani nenapadne přestat, přece vím, co hrát! Má ruka klouže do Bb v barré pozici typu E na šestém pražci. Dokonalý souzvuk s The Edgem. Ten pokývá hlavou a z jeho pohledu čtu: „Jak to víš?“ I Bono je překvapen a glosuje to výkřiky „Oh yeah, yeah“.
Je konec. The Edge zvedá palec a cosi říká, ale neslyším. Lidi tleskají. Jsem úplně mimo. Plácnu si s The Edgem a obejmu Bona. Jdeme dolů. Nevím, co se děje dál. Zpívám a skáču, ale všechno je v oparu. Lidi si na nás sahají a fotí nás. Tolik ženských naráz na mě takhle obdivně ještě nekoukalo. Do hotelu dojíždíme v transu. Pořád se smějeme. Ráno se musím podívat na The Edgeho trsátko, abych zjistil, že to nebyl sen.
podle vyprávění Štěpána Etrycha napsal
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
