Segregace v USA - Jaké to bylo, když chtěla černoška v roce 1957 začít studovat školu v Arkansasu?
* LN Jak jste se tehdy na školu dostala? Rozhodla jste se sama, nebo vás někdo vybral? Tehdy se psalo, že vybírají nejnadanější černošské studenty...
Rozhodla jsem se sama. Tehdy se objevily letáky, na nichž stálo, že můžeme podat přihlášku na jakoukoliv školu, tedy i na Central High. Doma jsem vyplnila přihlášku a šla jsem za mámou. Ta mi řekla jen: Hm, uvidíme… Což samozřejmě znamenalo: Zapomeň na to (smích). S tím výběrem to bylo složitější. Nikdo vlastně dodnes neví, kdo nás vybral a na základě čeho. Každopádně se nás při pohovoru snažili odradit. Říkali nám, co všechno nebudeme smět, na rozdíl od bělošských dětí, kam všude nebudeme mít přístup, že nebudeme moct trénovat a závodit za školu ve sportu a podobně.
* LN Jaký byl první den?
Bylo to něco nepředstavitelného. Víte, až do té doby nás všude strašili nepřítelem zvenčí – každý se bál Rusů. Tehdy jsem si ale poprvé naplno uvědomila, že bych se měla bát i lidí kolem sebe. Před školou se shromáždil dav, křičeli na nás a plivali po nás. V novinách se ještě před tím objevila naše jména, lidé nám vyhrožovali. Několikrát nám někdo rozbil okno.
* LN A jak to bylo dál? Předpokládám, že ještě horší...
Stručně řečeno neustálá šikana. Na chodbách nám nadávali, strkali do nás, podráželi nám nohy. Měla jsem do krve odřené paty, jak do mě neustále někdo kopal – kluci tehdy nosili boty s takovými těmi okovanými špičkami. Vynalézavost teenagerů zkrátka neznala mezí. Abych nezapomněla – dost oblíbené bylo shazovat nás ze schodů...
* LN Co na to učitelé?
Stáli stranou. Báli se nás zastat. Tedy ti lepší z nich, ti horší nám dávali najevo, že jsme ve škole nezvaní hosté. Vzpomínám si například na učitelku, která se štítila podat mi knihu nebo sešit, a tak mi je házela na stůl. Konflikty neřešili. Jednou mě nějaký kluk shodil ze schodů u vchodu do školy. Ošklivě jsem se potloukla. Shodou okolností to viděla moje máma, která pro mě ten den přijela svým autem. Vtrhla do školy a chtěla sjednat nápravu. Ředitel se jí zeptal, jestli má nějakého dospělého svědka. Máma řekla, že ne, ale že snad stačí, že to viděla ona. Ředitel pokrčil rameny a řekl, že pokud nemáme svědky z řad učitelů, nemůže nic dělat…
* LN Ten tlak musel být nesnesitelný, nenapadlo vás to vzdát?
Popravdě ne, nikdy. Taková už je paradoxní povaha vzdoru – čím víc jsou všichni proti vám, tím spíš se zatvrdíte a chcete to zlomit. Ale přiznávám, že mě to vyčerpávalo…
* LN Netlačila na vás i černošská komunita? Nepřesvědčoval vás někdo třeba o tom, že zbytečně provokujete nebo něco takového?
Ne. Přestože spoustě lidem vyhrožovali lynčováním nebo rozbíjeli okna. Nikdo s ničím takovým za celou dobu nepřišel.
* LN To, co se v Little Rocku tehdy událo, znamenalo skutečný přelom. O desegregaci škol se konečně přestalo jen mluvit, začala se realizovat v praxi. Jaká je podle vás po těch několika desítkách let situace černošské populace? Dá se ještě mluvit o rasismu?
Podle mě musíme ještě urazit hodně dlouhou cestu. Všechna ta takzvaná pozitivní diskriminace a podobně svědčí o tom, že se s tím ještě nedokážeme vyrovnat. Existuje tu pocit viny, ale není zvykem o tom moc mluvit…
***
OBTÍŽNÁ STUDIA
* Minnie Jean Brownová-Trickeyová byla jednou z devíti černošských studentů a studentek, kteří byli v roce 1957 přijati na střední školu Central High v Little Rocku, do té doby výhradně „bělošské“ školy. V prosinci 1957 byla podmínečně vyloučena za to, že vylila svůj talíř s polévkou na jednoho z bělošských studentů, kteří ji nechtěli pustit do jídelny, strkali do ní a nadávali jí. * V únoru 1958 byla ze školy vyloučena poté, co se neudržela a vynadala bělošské dívce, která ji uhodila kabelkou. Brownová ji měla nazvat „bílou spodinou“. Školu nakonec dodělala v New Yorku. V 80. letech žila v Kanadě, kde vystudovala sociologii a provdala se za bělocha. V 90. letech pracovala pro prezidenta Billa Clintona – byla členkou zvláštního výboru pro otázky menšin.
O autorovi| PAVEL ČERNÝ, zvláštní zpravodaj LN v USA
