Prinzhorn nastoupil na psychiatrickou kliniku v Heidelbergu po první světové válce. Ústav vlastnil sbírku výtvorů svých pacientů, která se zde začala formovat už od roku 1890. Na klinice ale nebyl nikdo, kdo by získaný materiál dokázal analyzovat, ať už z hlediska psychiatrie nebo umění. Hans Prinzhorn byl vzhledem ke svému školení v obou disciplínách pro podobný úkol ideálním kandidátem. Vedením kliniky byl vyzván, ať sbírku rozšíří, roztřídí a zpracuje. Během tří let svého působení v Heidelbergu Prinzhorn cestoval po Evropě a doplňoval exponáty. Nakonec shromáždil asi 5000 výtvorů od pěti stovek pacientů. Současně v roce 1921 připravil k vydání svůj spis, považovaný za pionýrskou práci nejen na poli psychiatrie, ale i výtvarného umění.
Doktor Prinzhorn byl puntičkář. Tvorbu duševně nemocných se snažil popsat a vysvětlit. Díla, se kterými pracoval, přitom nevznikla jako produkt cílené terapie. Šlo o spontánní výtvory nemocných lidí, tehdy považovaných za nenormální, někdy dokonce nemyslící bytosti.
Přesto Prinzhorn jejich tvorbu nevnímal jako pouhý diagnostický materiál. Dával ji do souvislosti s uměním dětí nebo přírodních národů, dokonce i s uměním klasickým. Stejně šokující bylo jeho srovnávání výtvorů duševně nemocných s tvorbou tehdy tvořících expresionistů. Prinzhorn se v aktuálním umění dobře orientoval, znal umění Vasilije Kandinského nebo Alfreda Kubina. Podobným srovnáním nechtěl naznačovat, že jsou tito umělci blázny. Naopak tvrdil, že si moderní schizofrenická doba žádá schizofrenické umění.
Umělecké monografie pacientů Prinzhorn úmyslně nepracoval metodami psychoanalýzy a nepouštěl se do detailní interpretace obsahu kreseb. V úvodní části knihy ho zajímaly spíše obecné tendence, které ve výtvorech dokázal vystopovat: Nutkání ke hře, k vytváření ornamentů, potřebu organizovat a opakovat prvky, vystupňovanou symboliku výtvorů psychiatrických pacientů. V deseti monografických kapitolách pak podrobně popisuje práci tvůrců, které považoval za zvlášť významné či typické. A jako v žádné vědecké studii nechybí ani obsáhlý závěr, shrnující získané poznatky.
Surrealistický bestseller Kniha Prinzhorna okamžitě proslavila. Nečetli ji jen psychiatři, ale i umělci, kteří se v této době začali o netradiční umělecké projevy zajímat. To byl i případ švýcarského malíře Paula Kleea, který doktora Prinzhorna a jeho sbírku navštívil ještě předtím, než jeho spis vyšel. I Max Ernst Prinzhornovu knihu miloval a v roce 1922 ji jako dárek přivezl svému příteli, básníkovi Paulu Éluardovi do Paříže. Éluard knihu půjčil Jeanu Arpovi, od něj putovala k Andrému Bretonovi a Jeanu Dubuffetovi. Mezi surrealisty se z ní stal bestseller a vůbec jim nevadilo, že jen málokdo z nich německému textu rozuměl. Podstatné byly obrázky. Surrealističtí výtvarníci i básníci se začali zajímat o tvorbu duševně nemocných, navštěvovali psychiatrické kliniky a zakládali vlastní sbírky. Po druhé světové válce pak Jean Dubuffet formuloval koncepci art brut, umění v syrovém stavu, pro níž bylo důležité i setkání s Prinzhornovou knihou.
Sám Hans Prinzhorn zemřel v roce 1933 a nemohl se dozvědět, jaký další osud jeho publikaci čeká. Nešlo jen o chápající přijetí. Několik děl z jím vybudované sbírky psychiatrické kliniky v Heidelbergu bylo v roce 1938 vystaveno na výstavě Zvrhlého umění v Mnichově. Nacisté na ní přirovnávali avantgardní umění k výtvorům duševně chorých nebo civilizačně méněcenných divochů neárijské rasy.
Prinzhornovo dílo není ani v Čechách neznámé. V roce 2009 proběhla v Galerii hlavního města Prahy vynikající výstava děl z Prinzhornovy sbírky, včetně přiblížení jejího vlivu jak na avantgardní umění, tak i dokumentace jejího zneužití nacisty. Škoda že překlad knihy nebyl k dispozici již tehdy, ale jedná se o práci nadčasovou, kterou má smysl číst i bez výstavy.
Kniha obsahuje desítky černobílých a barevných ilustrací převzatých z německého originálu. I proto se kvalita některých reprodukcí může zdát průměrná. Ale například v novodobém anglickém překladu Prinzhornovy knihy jsou reprodukce daleko horší než v novém českém překladu.
***
Hans Prinzhorn
(1886–1933) byl renesanční osobností. Studoval dějiny umění ve Vídni, zpěv v Londýně a nakonec i medicínu a psychiatrii. Po působení na klinice v Heidelbergu se pokoušel o kariéru psychiatra. Vydal řadu knih, v roce 1926 například Umění zločinců. Psal i básně a v Mexiku studoval účinky narkotik. Dnes je jeho sbírka vystavena na univerzitě v Heidelbergu.
Hans Prinzhorn: Výtvarná tvorba duševně nemocných Arbor vitae, Praha 2009, 391 stran, doporučená cena 890,- Kč
