Pondělí 1. července 2024, svátek má Jaroslava
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Umělec pohlédl na sluneční soustavu

Česko

UKÁZKA Z KNIHY O VĚDĚ

Mezi prostorem, časem a životem jsou podstatné vztahy, kterým ještě nerozumíme. Podrobně zkoumáme oblohu ve snaze zaslechnout rádiové signály pocházející od inteligentních bytostí a najít vzdálené planety podobné té naší. Mezitím ale naši nejbližší planetární sousedé vykreslují kolem nás, v prostoru a čase, ty nejvytříbenější vzory a žádný umělec dosud neobjasnil, kde se bere ta udivující krása. Je to všechno jenom náhoda?

Současná věda předpokládá, že naše sluneční soustava se utvořila kondenzací prachového kotouče, z něhož asi před pěti miliardami let vzniklo Slunce. Zbylý těžší materiál se vzájemně přitáhl a spojil, čímž vytvořil malé asteroidy a skalnaté planety. Lehčí plyny odvál sluneční vítr do větších vzdáleností, kde se zahustily do čtyř plynných obrů, Jupiteru, Saturnu, Neptunu a Uranu. Ve vnitřní části sluneční soustavy se z asteroidů nakonec staly planety; díky rostoucí hmotnosti totiž k sobě nakonec přitáhly poslední volně se pohybující zbytky (ještě dnes zůstávají planety kvůli těmto srážkám uvnitř horké). Nakonec se soustava ustálila do dnešního stavu.

Rovina sluneční soustavy je vzhledem k rovině galaxie nakloněna pod úhlem třicet stupňů, takže naše soustava si vlastně klestí cestu ramenem Mléčné dráhy podobně jako vývrtka.

Jinou možností, jak zobrazit sluneční soustavu, je představit si časoprostor jako gumovou plachtu, do níž je Slunce ponořeno jako velká těžká koule a planety mírně zanořeny jako skleněné kuličky. Jedná se o Einsteinův model, který ukazuje, jak hmota zakřivuje časoprostor, a názorně ilustruje poměr gravitačních sil mezi jednotlivými tělesy.

Jestliže na naši plachtu cvrnkneme hrášek a pomineme tření, buď jeho kulička zapadne do některé z jamek, nebo se několikrát otočí kolem jejích stěn a vypadne ven, anebo také začne rychle rotovat po eliptické dráze uprostřed jedné z těchto gravitačních jam. Čím dál se hrášek, stejně jako nějaká planeta, dostane do trychtýře gravitační jámy, tím rychleji se musí točit, aby se nepropadl až ke dnu. A čím rychleji se pak točí, tím je těžší a jeho čas se zdá ubíhat pomaleji.

***

Malou knihu velkých náhod Johna Martineaua vydalo nakladatelství Dokořán. Text vybrala redakce LN.

Autor: