Zprávy o tom, že stát chce prodat Památník Jana Žižky v jihočeském Trocnově, které se objevují tu a tam od podzimu minulého roku, nikoho příliš nevzrušují. Patnáctihektarový krajinný areál, který zahrnuje základy dvou zemanských dvorů, pomník v nadživotní velikosti od Josefa Malejovského z roku 1960, muzeum v bývalé hájovně, lesy, louky a rybníky spojené naučnou stezkou, trpí nedostatkem návštěvníků. Po zrušení okresních úřadů jej nikdo nechtěl, a proto připadl Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pro něj je vlastnictví národní kulturní památky přítěží, tak ji chce prodat ve výběrovém řízení.
Celá věc by neměla být viděna pouze jako spor o to, zda stát, kraj či obec jsou lepšími správci památek než soukromí majitelé. Otázkou je, jaký má celá husitská tradice význam pro současné Čechy. Dovede si dnes někdo představit politika, který by pronášel věty jako „Tábor je náš program“ nebo „v poznané pravdě stůjte“? K Janu Žižkovi jako svému vzoru se z vrcholných politiků hlásí pouze Jiří Paroubek, jinak též člen Církve československé husitské.
Podle šetření CVVM o největší historickou osobnost se Jan Hus nedávno umístil s pětiprocentní podporou na pátém místě (po Karlu IV., Masarykovi, Havlovi a Komenském) a Jan Žižka na sedmém místě (s tříprocentní podporou). Necelá desetina lidí husitství označuje za vrcholné období českých dějin, což je daleko za dobou Karla IV. (37 procent) a první republikou (18 procent).
Husitská tradice se v Masarykově interpretaci stala oficiální ideologií první republiky. Nacisté ji potlačovali a komunisté si ji přivlastnili a přeměnili k obrazu svému. Husité se tak stali bolševiky středověku, nekompromisními a sveřepými revolucionáři, ochotnými bojovat „proti všem“. Nejedlého kult Jiráska, Vávrovy velkofilmy a jednooký vojevůdce na bankovkách, to jsou nejznámější projevy komunistické lásky k husitům. Vědecký nátěr jí dávali marxističtí historikové v čele s Josefem Mackem. Jejich knihy už dávno nikdo nečte, zato všichni dobře znají scénu ze Švandrlíkových a Sirového Černých baronů, v níž se major Terazky dožaduje, aby „súdruh Žižka“ na obraze na světnici mužstva neměl v ruce „hen takú onú vyrezávanú halúzku“, ale „aspoň ľahký guľomet“. Poplatná této vizi minulosti zůstává i expozice v trocnovském památníku, koncipovaná v době, kdy areál sloužil co místo přísahy pionýrů a vojáků základní služby.
Po roce 1989 jako bychom nevěděli, co si s husitstvím počít. Bez většího zájmu publika vyšlo o husitství několik zásadních knih, zejména čtyřsvazková práce Františka Šmahela Husitská revoluce. Začal převažovat katolický pohled a lhostejnost. Boj za svobodu vyznání není pro společnost, v níž převažují bezvěrci, příliš nosné téma.
Velká výročí spojená s husitstvím jsou za dveřmi. Nějaký historik by měl rychle napsat podrobné dějiny husitské tradice od obrození do současnosti. Až se za pět let bude mluvit o Husovi, měli bychom mít aspoň trochu jasno v tom, co si vlastně připomínáme a proč.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
