Názory na českou byrokracii a její kvalitu se v našich médiích objevují často, málokdy se však vyskytne i názor jaksi z druhé strany. Dovolím si tedy tak učinit já – domnívám se, že po téměř 20 letech praxe v orgánech státní správy mám k tomu dostatek zkušeností i trochu nezbytného nadhledu.
Článek Terezy Nosálkové (Je mi 25, mám Oxford a chci sloužit, Orientace LN 24. 4.) je do značné míry zavádějící a především nevyvážený – hned v úvodu se autorka ptá, co se stalo se všemi těmi báječnými mladými muži a ženami, kteří se zasloužili o pověst země s mizernými politiky, ale velmi dobrými úředníky?
Odpověď zní – většina z nich je stále na svých místech! Domnívat se, že o zdar českého předsednictví se zasloužila pouze skupinka absolventů zahraničních elitních škol, kteří na úřadu vlády zajišťovali koordinaci předsednictví s odbornými resorty a dalšími institucemi státní správy, je víc než zavádějící. Bez rituálů byrokracie to nejde Všichni ti mladí pracovníci uvádí, že do státní správy šli kvůli předsednictví. Sami uznávají, že se coby čerství absolventi dostali hned po studiích do vysokých funkcí, o nichž si jejich spolužáci z Cambridge a v Oxfordu mohli nechat jenom zdát.
Zajímalo by mě, zda autorku článku napadlo, co si při jeho čtení asi pomyslely ty zástupy úředníků, kteří ve státní správě již nějaký ten rok působí? Když už je tento článek prostoupen ageismem, upozorňuji, že na mezinárodních odborech se vesměs vyskytují pracovníci v mladší věkové kategorii, kteří musí dostatečnou znalost angličtiny prokázat již při nástupu. Jejich názor na tyto raketové kariéry, které jsou pro ně značně demotivující, jsem zatím nikde nenašla. Sice vesměs absolvovali „pouze“ české univerzity, zaměřené spíše na to intelektuálno, avšak na druhé straně k tomu, aby se vyrovnali s existencí různých formulářů, případně s intelektuálně celkem nenáročnými zkratkami, nepotřebovali cambridgeský trénink pro práci v absolutním stresu. Určité byrokratické rituály prostě byly, jsou a nejspíš i budou, i když ve zmodernizované podobě – ty proklínané referátníky a košilky jsou na většině úřadů předtištěny v elektronické spisové službě a jejich vyplnění zabere pár minut. Práce v byrokratickém aparátu státu taková prostě je, formuláře a všelijaké oběžníky putují i po kancelářích všech možných mezinárodních institucí.
Na druhé straně jsou však tyto „zástupy úředníků“ schopny třeba do druhého dne prostudovat dokument v cizím jazyce o desítkách stran a vypracovat k němu stanovisko za svůj resort, též v cizím jazyce, většinou samozřejmě v angličtině. A nejen to – oni jsou schopni tato stanoviska občas i osobně prezentovat a obhajovat na půdě mezinárodních organizací. A to vše prosím z referentské úrovně! Představa obstarožního úředníka ministerského mezinárodního odboru, který po večerech louská učebnici angličtiny pro začátečníky, je prostě směšná.
K tomu je však vedle znalosti jazyků většinou zapotřebí určité odbornosti. Z článku není jasné, jakou odbornost tito skvělí lidé vlastně mají. Autorka se zmiňuje o evropských studiích, což je ovšem dost široký pojem – je to právo, ekonomie, politologie, sociologie, případně další? Jejich další působení by mělo odpovídat jejich konkrétnímu odbornému zaměření a aktuálním potřebám státní správy.
Jde absolventům západních elitních škol o službu, či ambice? Autorka vyjadřuje údiv, že tito mladí vzdělaní lidé nebyli po ukončení předsednictví ČR v Radě EU zařazeni na odpovídající důležitá místa na jednotlivých ministerstvech. Zde je patrně jádro problému – jde o to, zda název článku odpovídá skutečnosti – tedy zda ti mladí, šikovní a na zahraničních univerzitách vzdělaní chtějí skutečně sloužit vlasti (odpusťte mi ten staromilský výraz, ale tehdy po roce 1989 to někteří z nás tak chápali), nebo zda očekávají, že jim budou nabídnuta místa odpovídající jejich ambicím. Obávám se, že jde spíš o to druhé.
Především by si měli uvědomit, že jejich dosavadní výjimečné kariéry byly jedinečnou příležitostí, která se v jejich životě už patrně nebude opakovat (každý z nás někdy zažije svých pět minut slávy, o tom vím své), a začít znovu s vědomím, že i v pozici řadového referenta lze mnoho pro svou vlast vykonat, i když třeba nikdy nedosáhnou na místo ředitele odboru (zde mě napadá lidové přísloví „moc slimáčků a málo kapustičky“). I bez vysokých funkcí je však čeká práce zajímavá, rozmanitá, občas trochu úmorná.
Závěrem bych ráda popřála všem těm mladým lidem, o nichž článek pojednává, mnoho úspěchů v jejich další práci pro státní sektor a možná i trochu té pokory by neuškodilo...
O autorovi| Helena Kafková, autorka pracovala jako vedoucí samostatného oddělení mezinárodních organizací a mezinárodní spolupráce na ministerstvu spravedlnosti
