Celý aparát novodobé medicínské péče i sociálního státu je konstruován tak, že nikoho nenutí a nepřemlouvá k zamyšlení nad sebou samým ani k eventuální sebeproměně, jen příliš do nebe volající důsledky se rafinovaně odstraňují (celá naše civilizace spočívá mimo jiné v tom, že ze všech možných řešení se nakonec s neselhávající jistotou vybere to technologicky, energeticky i finančně nejnáročnější, ta zbylá se v zásadě za řešení ani nepovažují). Arthur Koestler již před lety toto dilema neobyčejně plasticky popsal ve svém známém eseji Jogín a komisař: jogín, zahloubaný ve své vnitřní metamorfóze, si nevšímá bídy a nepořádku okolo, komisař, ženoucí své bližní do domnělého ráje klackem, nemá na sebereflexi pokdy. V Evropě zvítězil na celé čáře komisař, byť ve své technologické a jen plíživě násilné podobě.
Takovýto obraz světa nechává vyvstat naše okolí jako jedno veliké hrozící nebezpečí: smrtící bakterie a viry mohou číhat v každém kopečku zmrzliny či na každém pisoáru, naše děti liliově bělostných duší ohrožují špatní kamarádi a další společenské přízraky a mohou je nevratně „zkazit“, vzduch je plný exhalací, jablka fungicidů, insekticidů a dalších nepravostí. Ne že bych v tomto směru odrazoval od nějaké elementární opatrnosti, ale strachy puštěné jednou ze řetězu obcházejí stále. Vznikají celé široké vrstvy obyvatelstva, které se pak cítí být víceméně pasivními oběťmi poměrů, ať už genetických, nebo společenských, bez nejmenší šance, že by byli schopni vzít vlastní osud do svých rukou a něco „tvůrčího“ s ním pořídit.
Situace málokoho, zejména za mladších let, je tak bezvýchodná, jak se dnes často jeví. Už sám fakt, že si uvědomíme, jak moc závisíme na svém vnitřním vyladění a jak relativně málo na vnějších okolnostech, je pro začátek nápravy velice důležitý. Je nutno nějak nahlédnout, že náš vlastní osud je cosi, co k nám bytostně patří, čeho se nezbavíme a co z nás nikdo nesejme, co ovšem můžeme z vlastní iniciativy dosti výrazně dolaďovat. Měli bychom si jej i oblíbit: mnoho jiného nám ostatně nezbývá.
Pro přítomnou dobu je jaksi příznačný třeba fenomén plastické chirurgie, ve velké zemi za oceánem dramaticky vzkvétajícího odvětví podnikání: nějak cítíme, že jsme ostatním protivní a říkáme si, že by to mohlo být příliš velkým nosem. Za příslušný obolus nám ho zmenší a většinou nahlédneme, že jsme jiným stejně nemilí jako předtím. Možná nemáme dost výkonné auto… atd. Darmo se neříká, že ve dvaceti máme obličej, jaký zdědíme, a v šedesáti takový, jaký si převládajícími vnitřními pochody vytvoříme. To, co nás s největší úporností odvádí od účinné sebereflexe, je zejména přesvědčení, že za své „přijití zkrátka“ máme nárok na nějakou kompenzaci. Dospělí jsme teprve v tom okamžiku, kdy zjistíme, že v běhu osudu nemáme „nárok“ vůbec na nic a vše dostáváme jako jakýsi bonus.
Ne že by snad naše kultura vůbec neznala žádné techniky k vnitřním metamorfózám: od psychoanalýzy přes filozofii až k různým „pozitivním myšlením“ je jich celá řada, ale zůstávají omezeny na relativně malé procento národa. Podobné posuny ostatně nemají mít nějaké převratné a náhlé účinky, jako řekněme konverze k sektě: východní tradice zdůrazňuje, že například truhlář po „osvícení“ dále hobluje, ale to, co se změnilo, je jeho mysl a jeho optika vnímání světa.
Delegování odpovědnosti na jiné má v Evropě tradici – pastorační činnost církve zvolna přešla v to, co Foucault nazval „pastorální moc“ novověkého státu, který víceméně násilím organizovaně „popásá“ i ty občany, kteří by se v různých aspektech obešli sami (obdobná tradice v jiné formě existuje i v Číně, kde klasický mandarín měl být „otcem i matkou“ svěřeného občanstva).
Čím méně vzpínáme své ručky k náhradním rodičům institucionálního typu, tím větší máme šanci, že jednoho dne postřehneme, že do většiny smyček strkáme hlavu sami a jiní nám nejvýš trochu dopomohou při jejich nasazování a utahování. V dramatických obdobích dějin pochopitelně lze přijít k úrazu snadno a řekněme mezi lety 1940–1955 se u nás skutečně na mnohého osud vrhal jako šelma z větve. Čím bezpečnější a klidnější doba je, a ta přítomná je v obou směrech tak optimální jako žádná z minulých, tím více platí a vyvstává, že jsme sami sobě nejhoršími nepřáteli. Konec konců i naše smrt nastává, jsme-li ponecháni dosti dlouho, našimi vnitřními procesy. Ač to tak většinou nechápeme, po mnoho desetiletí sami sebe moříme, až se nakonec úspěšně umoříme.
Celá naše civilizace spočívá mimo jiné v tom, že ze všech možných řešení se nakonec s neselhávající jistotou vybere to technologicky, energeticky i finančně nejnáročnější, ta zbylá se v zásadě za řešení ani nepovažují
O autorovi| Stanislav Komárek biolog a filozof
