Pokud dojde k prosazení požadovaných ústavních změn, vítězem bude celý Egypt
Za poslední dva týdny se toho v Egyptě stalo víc než za předchozí desítky let. Byly to dva nejdelší týdny v mém životě. V jaké situaci vybuchly 25. ledna protesty? Toto byly určující okolnosti:
Stárnoucí prezident, který je v úřadě už 30 let a nemá soupeře.
Nikdo nezastává funkci viceprezidenta a nebylo učiněno jasné rozhodnutí, zda se prezident bude znovu ucházet o úřad.
Politické scéně dominuje 30 let jedna strana, v posledních letech ovládaná podnikateli a miliardáři spojenými s korupcí.
V zemi je už po desítky let vyhlášen „výjimečný“ stav, jenž dává brutální policii téměř neomezená práva. Aktivisté jsou vězněni, opoziční média umlčována.
Rostoucí ceny potravin a nezaměstnanost, zejména mezi mládeží.
Všechny tyto vlivy se slévaly ve velkou vlnu nespokojenosti v širokých vrstvách společnosti. To, co vidíte posledních čtrnáct dní, nejsou první protesty. Docházelo k nim již dříve, i když ne v tak velkém měřítku. Velký impulz znamenaly události v Tunisku, vždyť tamní vláda byla ještě represivnější než egyptská. Slzný plyn i vodní děla byla na nic Pětadvacátého ledna je v Egyptě oficiální den policie. Na Facebooku se objevily výzvy k demonstracím a k velkému překvapení režimu i všech ostatních je hodně lidí na mnoha místech vyslyšelo. Sám jsem šel v Káhiře na náměstí Tahrír a na vlastní oči jsem viděl, jak se sešlo takové množství lidí, že se s nimi zaskočená policie nedokázala vypořádat. Slzný plyn i vodní děla nebyly k ničemu. Demonstrace pokračovaly a 28. ledna, když policii vystřídala v ulicích armáda, bylo jasné, že nic už nebude jako dřív.
Lidé už měli praktik režimu dost a konečně našli odvahu to vyjádřit. Považuji to za velký úspěch – uskutečnit něco takového v egyptských podmínkách je obtížné a 300 lidských obětí je sice bolestných, ale v osmdesátimilionové zemi to není tak mnoho. V Egyptě již dlouho všichni toužili po změně, země byla nehybná a za stávajícího pořádku se nikde nerýsovala naděje. Poslední parlamentní volby byly tak zmanipulované, že vládní strana získala víc než 95 procent křesel. Je třeba připomenout, že podle ústavy smí nominovat prezidenta jen strany zastoupené v parlamentu, tedy skoro nikdo kromě vládnoucí kliky.
Bez životní perspektivy Kdo byl hybnou silou protestů? Politické otázky zaměstnávají víc lidi, kteří mají vzdělání a práci a bolestně si uvědomují, o co lepší život by mohli vést ve svobodnější zemi. Uvědomují si, jak jim schází životní perspektiva. Ti tvořili jádro demonstrantů v prvních dnech, ale hlavně to byli studenti a mladí lidé, u nichž zájem o politický aktivismus není tlumený starostmi o to, jak uživit rodinu. A taky si víc rozumí s internetem. Teprve v dalších dnech se k nim připojili lidé, které trápí zhoršující se životní podmínky, zejména rostoucí ceny potravin, mizerné školy, nedostupnost lékařské péče a všudypřítomná korupce.
Rozhodně tou hybnou silou nebyl ten, kým režim rád strašil zahraniční politiky, tedy Muslimské bratrstvo. To se k demonstracím připojilo teprve 28. ledna a tvoří jen malou část protestujících. Jeho vůdci neměli žádnou organizační roli. Vyšplhat se nahoru po zádech mladých si netroufli. Dnes zaujímají postoj: nejsme v čele, ale jsme součástí. Vítězem rozhodně nejsou, ale jsou mezi vítězi. Vláda je přizvala k rozhovorům, čímž je fakticky uznala – dosud bylo Bratrstvo zakázané. A to je pro ně vítězství. Rozhodně nejsem jejich příznivcem a nepřeju si, aby hráli významnou roli, ale vláda nemá právo je brutálně potlačovat.
Změny jsou nevratné Kdo je tedy vítězem? Pokud dojde k prosazení ústavních změn, které opozice požaduje a které armáda slíbila uskutečnit, pak je vítězem celá země. To, co se děje v těchto dnech, je opojné, ale důležité je, co se bude dít dlouhodobě. A mně záleží ze všeho nejvíc na tom, aby se dlouhodobě v Egyptě prosadila demokracie. Nemám konkrétní politické preference, nejde mi o to, kdo bude vládnout. Lidé požadovali odchod Mubaraka, protože byl symbolem nehybné, nedemokratické moci, a jeho odchod je důkazem, že změny jsou nevratné, že režim už nemá šanci na lidi vyzrát.
Ale v politice jsou důležitější praktiky než jednotlivá jména. Není důležité, kdo bude prezidentem. Důležité je, aby byl prezidentem jen 10 let a pak nebránil tomu, aby si lid mohl zvolit někoho jiného a aby se o funkci mohl ucházet svobodně každý. Politika musí mít jednoznačně definovaný rámec. Už žádný prezident na doživotí, žádné zkorumpované volby, soudnictví musí být nezávislé a policie musí být pod demokratickou kontrolou. Pak bude možné říct, že těch 300 mrtvých nezemřelo nadarmo a vítězný pocit z Mubarakova odstoupení nezmizí jak voda v písku.
***
Lidé už měli praktik režimu dost a konečně našli odvahu to vyjádřit. Považuji to za velký úspěch. V Egyptě již dlouho všichni toužili po změně, země byla nehybná a za stávajícího pořádku se nikde nerýsovala naděje.
O autorovi| MOHAM MAWLA, účastník demonstrací v Káhiře
