Podobně – jako objev – býval a stále je prezentován rovněž Michel Faber (1960), anglicky píšící prozaik s nizozemským pasem. Rodák z Haagu žil v Austrálii, nyní se usadil ve Skotsku. Po studiích tento světoběžník také vystřídal řadu rozličných zaměstnání.
Do světa literatury autor vstoupil až povídkovým souborem s názvem Někdy prostě prší (1999), jenž by – stejně jako zpracování prometheovského mýtu Evangelium ohně – měl vyjít v českém překladu letos. Úplný úvod spisovatelské kariéry měla na svědomí prozaikova druhá manželka, která povídku Někdy prostě prší poslala do soutěže o Ian St James Award, již Michel Faber vyhrál.
V poslední době se v souvislosti s Michelem Faberem mluví především o rozsáhlém románu Kvítek karmínový a bílý, jehož příběh se vrací do viktoriánské doby. Český čtenář mohl dosud číst román Pod kůží (2000), nyní je k dispozici i povídková kniha Fahrenheitova dvojčata (2005).
Zábavnost, která znudí Jak těchto sedmnáct krátkých próz vypovídá o schopnostech Michela Fabera? Chtělo by se říci, že se jedná o pestrou paletu příběhů. Na druhou stranu se ale autor vlastně stále drží tématu jediného – člověk, který stojí tváří tvář svému životu ve vezdejším světě.
Dalo by se tedy možná i dodat, že Michel Faber neustále tam a zpátky probírá současný úpadek západního člověka. Ovšem potom je zas nutné poznamenat, že ač o něm vypovídá mnohé, nenechává se svazovat nějakou „sociologickou“ přesností.
Ve Skotsku žijící prozaik je rovněž tím, komu se říká všetečka. Nedá se ale o něm už říci, že by byl – pro dnešní prozaickou tvorbu tak typickým – upoceným snaživkou. Ne, Michel Faber jako by měl dostatečně nažito, a především: jeho prózy nepůsobí vtíravě. Má evidentně spoustu nápadů, ale používá je většinou účelně. Má velký smysl pro humor, ale využívá ho k poukázání na směšnost našich životů. To dohromady znamená, že se autor nesnaží – nemusí snažit – o „vychytanou storku“, jejíž zábavnost zaručeně znudí.
Michel Faber jako by skrze povídky ohledával – jak už řečeno – svět a život v něm a přitom umožňuje, aby se mu čtenáři dívali přes rameno. A oni se chtějí dívat, protože autor není žádný lehkoživka, on skutečně umí. To ale opět na druhou stranu neznamená, že společně s uznáním umu anglicky píšícího autora nemůže dojít k jistému míjení. Ne vždy nám to, co sami neumíme, musí nutně u druhých imponovat.
Michel Faber se pak v neposlední řadě jeví také jako nepolapitelný, na rozdíl od malého živočicha z jeho povídky Myš. Jde stále dopředu, respektive pořád mění směr, a tak čtenář, který propadne pocitu, že už ho má „přečteného“, najednou stojí na rozcestí sám a musí hledat, za koho – tedy do jakého příběhu – se autor zase převlékl.
Uvolněný jako málokdo Podobně těžko postižitelný je Michel Faber, co se týče žánru. Jde o takové kratší prózy, tak se řekne, že jde o povídky. Na začátku textů, kdy je „odprezentován“ nápad, který rozevírá další svérázný svět, je vždy člověku líto, že dnes už má klasická magazínová či novinová povídka odzvoněno, protože příběhy Michela Fabera by člověk rád v nějakém periodiku našel.
Ani do této škatulky by se ale asi tento autor nevešel – jeho texty jsou totiž často až příliš rozpínavé. Omezený prostor by přitom možná těmto prózám prospěl, protože někdy jsou skvělé nápady poněkud rozvláčněji dovypravovány. Jenže to už bychom zas chtěli prozaika nahnat do nějaké škatulky – a jemu není nic cizejšího.
Texty Michela Fabera proto nemusíme být vždy úplně okouzleni, sympatické je však to, že prozaik nepřešlapuje na místě – a především zaujme jeho svobodomyslnost, uvolněnost, což je vlastnost v současné přespekulované literární tvorbě bohužel velmi vzácná.
Proto se lze na další české překlady děl tohoto autora vskutku upřímně těšit. A abychom se vrátili na úvod: pověst, která Michela Fabera předchází, rozhodně nebyla postavena na vodě. Nicméně se zdá, jako by tento prozaik rád šlapal do kaluží – nikoliv proto, aby druhé postříkal, ale aby zkusil, jaké to je.
***
HODNOCENÍ LN ***** Michel Faber: Fahrenheitova dvojčata
Přeložil Viktor Janiš Kniha Zlín, Zlín 2008, 286 stran
Anglicky píšící autor s nizozemským pasem Michel Faber si zaslouží zvýšenou pozornost. Povídková kniha Fahrenheitova dvojčata dostatečně ukazuje, jaké jsou pro to důvody.
