V lednovém bahně honí vojáci izraelského vojska členy palestinského hnutí Hamás. Po období zvaném příměří, kdy Izrael opakoval Hamásu, ať přestane raketami ostřelovat a ohrožovat izraelské území za hranicemi Gazy, se židovský stát rozhodl vysvětlit svůj požadavek palestinským radikálům zbraní. Zatímco Hamás volá po dalším příměří, které by však zřejmě znamenalo jen další rakety dopadající na Izrael, ve světových metropolích v sobě lidé objevili pacifisty a demonstrují, mávajíce obrázky zubožených palestinských dětí. Izrael má k útoku své obranné důvody, které asertivně sděluje světu, a na rozdíl od předešlé války s Libanonem tentokrát poskytuje akci mnohem lepší a méně arogantní PR. Antisemitismus v Evropě tím ale stejně opět posílí.
Už koncem minulého roku nevypadala situace pro Židy nijak růžově. Washingtonský ústav pro výzkum veřejného mínění Pew, který se po Evropě dotazoval lidí, jaké nálady chovají vůči Židům, odhalil rostoucí nepřátelský postoj. V Německu je to z 20 % v roce 2004 skok na 25 % o čtyři roky později, ve Francii, kde je židovská komunita největší v Evropě, se nepřátelská nálada rozrostla za stejné období z 11 % na 20 % a ve Španělsku, odkud byli Židé koncem 15. století násilím vypuzeni a dnes jich tam žije hrstka, je proti Židům zaujatý každý druhý Španěl.
Jen v Německu napočítali loni na osm set antisemitských incidentů, na synagogách se objevily hákové kříže a nad vchod na židovský hřbitov ve východoněmeckém městě Gotha kdosi pověsil hlavu prasete. V Budapešti se pravicoví extremisté shlukovali kolem synagog a zastrašovali příchozí. Před třemi lety za strašlivých okolností zemřel v pařížské nemocnici třiadvacetiletý Žid Ilan Halimi, kterému sekali prsty, drtili kosti a 80 procent těla popálili arabští únosci. Původně jej unesli kvůli výkupnému, když však rodina na nesmyslně vysokou částku neměla, dali průchod své nenávisti.
„Za všechny problémy na světě mohou Židé,“ prohlašuje ve staré anekdotě nacista. „Ano,“ kývne Žid, „Židé a cyklisté.“ „Proč cyklisté?“ podiví se nacista. „A proč Židé?“ odpoví mu Žid. Ten příběh je už dosti vousatý, ale můžete ho vyzkoušet na svém okolí, budete překvapeni, kolik lidí se bezelstně otáže, proč ti cyklisté...
Salonní židobijství
Belgičan Claude Kandiyoti, třicátník, workoholik a Žid, který kromě své firmy vede židovský měsíčník Contact J, létá po světě za konferencemi, zakládá židovské osvětové organizace a na všechny strany píše články o tom, jak se nechuť k Izraeli přelévá v nenávist k Židům jako celku. Nepochopení je podle něj ale na obou stranách. Jak u nežidovských politiků, tak i u některých židovských organizací, které jakoukoliv kritku Izraele hned označí za antisemitismus. „ Antisemitismu je více druhů,“ říká Claude. „Jeho tradiční forma tady byla vždy a taky tu vždy bude. Pro takto založené lidi budeme my, Židé, navždycky rakovinou světa, manipulátory a vrahy spasitele.“ Druhý typ antisemitismu se objevuje v arabském světě, který byl ještě ve středověku vůči Židům shovívavější než křesťanský svět. Když ale po druhé světové válce vznikl první nemuslimský stát v muslimském světě, bylo zle. Kandiyoti ukazuje na prstech. „Ještě bych odlišil antisemitismus, který se objevil po 2. intifádě v roce 2001. Je takový intelektuální. Je totiž hodně cool být levicový, proti globalizaci, a s tím se svezou i vlivní bohatí Židé, již údajně všude lobbují a vše ovládají, ať je to Wall Street nebo Hollywood. Lidé se hrozí rasismu, který udržují pravicoví extremisté. Antisemitismus extremních levičáků lidi nějak méně šokuje.“
V americkém týdeníku Newsweek zmiňuje Denis MacShane, labouristický poslanec, rostoucí obavy židovských rodičů o bezpečnost svých školáků. V poslední době už pro ně raději vypravují soukromé autobusy. V tradičně tolerantní Británii je dnes nejrychleji rostoucí politickou partají extrémně pravicová Britská národní strana, jejíž předseda Nick Griffin prohlašuje, že Židé ovládají britská média a že plynové komory jsou nevědecký výmysl.
Hra na Žida
Antisemitské nálady mohutně přiživila světová finanční krize. Podle jedné z konspiračních teorií, které se objevují v kopiích na antisemitských a protiizraelských webstránkách, měl z investiční banky Lehman Brothers, kterou založili v USA němečtí židovští emigranti, zločinný šéf těsně před krachem odlít 400 miliard dolarů do tří bank v Izraeli. Na webových fórech neustávají zanícené diskuse o tom, že to určitě jsou právě Židé, kdo přivedl naši planetu k finančnímu krachu. Liga proti hanobení, instituce, která má od roku 1913 na starosti vyvracení lží a předsudků vůči Židům, má v poslední době obzvlášť napilno. On-line kolují podivné zprávy, kterak Mossad tajně informoval Židy, kteří pracovali v nešťastných Twin Towers v New Yorku, aby 11. září 2001 nechodili do práce.
O to víc se pak Židé zlobí na jiného Žida, který skutečně něco provede. Když finančník Bernard Madoff ukradl a prošustroval padesát miliard (!) dolarů svých přátel a řady důvěryhodných židovských humanitárních organizací, kromě okradených měli a mají na něj největší vztek právě Židé. Proč? V článcích o jeho zločinu se až nápadně často objevovala informace, že tento finančník je židovského původu – i když je pravda, že jeho finanční aktivity byly natolik spojené s židovským světem, že nebylo možné jeho vyznání nezmínit. Americký rabín Marc Gellman, Madoffovi sice v otevřeném dopise vyjádřil strašlivé pohrdání, ale nezapomněl přitom zmínil fakt, že při aféře Kena Laye z Enronu nikde nepadla zmínka o „významném protestantském agentovi s energií“. Po zatčení Madoffa, který vysušil konto mimo jiné nadacím Stevena Spielberga nebo Elieho Wiesela, se skutečně diskuse o Madoffově židovství rozpoutaly. Ve svém dopise Marc Gellman obvinil Madoffa, že svým zločinem jen podnítil v lidech „hru na Žida“. O jejích pravidlech rabínovi vyprávěl chlapec z jeho komunity. Prý se hraje u nich ve škole, kluci při ní nastraží minci na školní chodbu a schovají se za roh. Když kolemjdoucí minci zvedne, parta vyskočí zpoza rohu a zakřičí, jsi Žid!
Peníze, přítel v nouzi
Podle Starého zákona učinil Hospodin Židy svým vyvoleným národem a prostředníkem mezi ním a zbytkem světa a o to těžší břemena jim naložil. Období raného středověku Židům ještě vcelku přálo. Tehdy se po prohře s Římany rozšířili po celé Evropě. Od 13. století se z nich však stali vrazi Krista Spasitele a postupně byli vytlačeni na východ Evropy, na území dnešního Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny, kde se jim po několik dalších století dařilo. Součástí židovské tradice bylo a je vzdělávání dětí a také hygiena jako časté rituální mytí rukou, díky čemuž morové rány ve 14. století evropské Židy nedecimovaly tolik jako okolí. Vysloužili si tím však podezření ze spiknutí s ďáblem a magie, kterou měli mor přelstít. Kdo z Židů tedy přežil mor, toho čekal pogrom a upálení za údajně otrávené studny. Uzavřené komunity byly v Evropě snadným terčem. Některý panovník je ze země vyhostil, jiný je usilovně vydíral, okrádal nebo nechal pozabíjet. Ruští carové schvalovali pogromy a v ostatních zemích se Židé stěhovali do přidělených městských čtvrtí. Ve 12. století Židé v Anglii platili daně navíc za to, že „mohou“ půjčovat peníze. Edward I. Anglický jim posléze i tuto, jednu z mála povolených prací, odebral a Židé si museli na oděv přišít kus žluté látky. I tak jich byly stovky popravovány bez řádného soudu. O století později už byli z Anglie definitivně vypovězeni všichni Židé, a to na téměř čtyři století. Zdatným antisemitou byl ostatně i Martin Luther, jehož jméno nese jedna z ctnostných křesťanských církví. V polovině 16. století sepsal pamflet O Židech a jejich lžích, kde schvaluje pogrom i jejich vypuzení z křesťanského prostředí.
Pověstné finančníky z Židů vlastně vytvořil mnohasetletý antisemitismus. Židé měli většinu prací zakázánu, ale daně platit museli. Nezbývalo jim než pracovat s penězi, čehož se křesťané štítili coby hříchu, a obchodovat s čímkoli, co bylo snadné zabalit a odnést v kufru. Lehké peníze a úvěry jsou pro stěhovavého Žida ideální komoditou.
Jew-ish a jewish
Kdo je vlastně Žid? To je docela těžká otázka. Striktně řečeno každý, kdo se narodí z židovské matky a kdo konvertuje k židovské víře. Různí Židé však na stejnou otázku odpovídají až protichůdně. Přestože v posledních šedesáti letech mají svůj vlastní stát, jedná se spíše o něco jako „globální národ“ nebo o duchovní pojetí národa. Ze zhruba třinácti milionů Židů jich v Izraeli žije pět a půl milionu.
Nedá se příliš mluvit o etniku a nelze odvodit židovství od náboženství, neboť dnes je více sekulárních Židů než skutečně věřících. Důležitá je tedy tradice, ale i tady narazíme na rozdíly. Jednotlivé diaspory žily od sebe izolovány po staletí, a tak tradice aškenázských Židů, kteří se usadili na území dnešního Německa, nepasují k sefardským Židům, kteří z Judeje dorazili nejdříve do Španělska, odkud byli vyhnáni na vstřícnější území severní Afriky. Typické jídlo Aškenázů gefilte fisch, tedy dušené mleté rybí maso s křenem a řepou, které na svátek roš hašana musí být na každém židovském stole v Evropě, je pro Sefardy věc neznámá.
Přikázání daná Tórou jsou však závazná pro každého Žida, který se rozhodne dodržovat tradice. Zásadní je také pro Židy vědomí šoa neboli usmrcení šesti milionů Židů v nacistických vyhlazovacích táborech v letech 1941–45. Každý, kdo přežil, v sobě nese vědomí, že se tak salo jen náhodou, že jeho blízké potkal jiný osud.
V Londýně žije Silvia Nacamulli, výřečná a přemýšlivá Židovka, jejíž rodinní předkové žili v Římě v diaspoře už od přelomu letopočtu. Vyučuje košer italskou kuchyni a dodržuje židovské tradice. Když se snažíme dopátrat, v čem podle ní tkví její židovská identita, váhá. „To je právě to fascinující, jak vysvětlit, co je to být Židem, přitom to cítím jasně. Žid může a nemusí umět hebrejsky, může být hluboce věřící nebo naopak nevěřící, může být Židem po matce nebo konvertitou. Je to rodina. Tradice jsou silnější a důležitější než náboženství.“ Je to snad tím, že žijeme v době fundamentalismu. I nevěřící Židé nebo muslimové mají dnes potřebu více se zajímat o svou víru, o své tradice. Děláme si se Silvií a jejími přáteli, britskými Židy, legraci, kterou umožňuje angličtina. Dříve se prý řada z nich cítila „jew –ish“, tedy „něco jako Žid“, dnes se cítí „jewish“, tedy Židy. Antisemitismus k posílení jejich identity přispěl.
„Na vlastní kůži jsem se s antisemitismem nesetkala, ale je pravda, že se v místních novinách častěji objevují články například o hanobení židovských hřbitovů. Podle mě se ale v Anglii jedná hlavně o protiizraelské pocity. Lidé vidí v televizi umírat v Gaze palestinské děti.“
Skopčáci a žid’áci
Češi v sobě mají zažitý spíše tradiční typ, jaksi nezdůvodněnou nechuť k Židům. Ve stylu „rusáci a skopčáci“ se v českém jazyce vylíhl termín „žiďáci“, který se usídlil ve slovníku dnešních Čechů bezmála lépe než „Židé“. Vulgární výraz dává vyjevit předsudku, že co Žid, to pokřivený, zištný charakter. Otec mého známého, průměrně slušný a průměrně vzdělaný podnikatel z malého města na jihu Čech, mluvil hezky o své zahrádce, něco málo o politice, a pak mu najednou v konverzaci ujelo zamyšlení: „No jo, Židi. Žid nikdy nebude pracovat rukama.“ A pokračoval v myšlenkách plynule dál.
Takové soudy v české populaci možná nemusejí vést k ničemu závažnějšímu, nakonec většina Čechů ani Žida nepozná, taková benevolence však může působit jako živný roztok pro extrémnější povahy. Ti se v České republice radikalizují, jak však uvádí Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, podstatné je, že se antisemitismus neobjevuje v etablovaném politickém životě. „Jeho projevy vyvolávají odpor většiny populace.“ Nerad však Leo Pavlát vzpomíná na loňský březen, kdy neonacisté pochodovali před plzeňskou synagogou a policie nechala bez povšimnutí i výkřik „Židi do plynu“.
Na druhou stranu i přátelé Židů hovoří o jejich občasné povýšenosti. Staleté nepřátelství většinové společnosti některé židovské komunity přivedlo k dobrovolné izolaci a pocitu výlučnosti, navíc s posláním černé na bílém ve Starém zákoně. Ani konverze k judaismu není žádný med. Na rozdíl od křesťanských církví, které každou novou ovečku vítají s náručí otevřenou, je zájemce o židovskou víru třikrát odmítnut a podrobován bedlivým otázkám po skutečném účelu konverze. A to skutečně dráždí individualistickou představu člověka moderní doby, že když se jednomu zachce, má mít právo na pohodlný přístup kamkoliv, jakkoliv a kdykoliv.
Vedle „náboženské exkluzivnosti“ může vzniknout klamný dojem i z jistého razantního chování sekulárních Izraelců, pocházejícího z toho, že tito lidé upřednostňují přímou komunikaci bez zdvořilostních okras, nejspíš i kvůli pocitu života v neustálém ohrožení, života, který může kdykoliv skončit. Pro okolí však může být takový přístup stejně zavádějící jako zubící se Číňan, který svým úsměvem může maskovat obrovské rozpaky nebo rozčilení.
„Židé si dnes žijí nejlépe za posledních dva a půl tisíce let, existuje jen málo společenství, která by byla utiskována,“ upozorňuje Claude Kandiyoti. Taková jsou dnes už jen například na Kubě nebo ve Venezuele. „Lidé ale rádi vidí Židy jako oběti. Pokud se hovoří o pogromech a hrůzách holokaustu, většina cítí sympatie.“ Stačí však málo a spící virus antisemitismu se opět probudí.
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, redaktorka Pátku nora.grundova@lidovky.cz
