A je ta historie uzavřená? Debatu vedl redaktor LN Ondřej Štindl, v úvodu se účastníků zeptal, o čem film podle nich vypráví.
Martin Weiss: Je to příběh lásky – architekta a jeho novomanželky, která film produkovala. Jinak ten film nepochybně poslouží jako oficiální příběh Národní knihovny. To nepovažuji za šťastné.
Petra Kolínská: Pro mě ten dokument je spíš zklamání. Myslím, že ke své škodě spojuje věci, které se spojovat nemají – jedna věc je neomalenost pražské politiky a neomalenost prezidenta, jiná věc je tragický příběh Jana Kaplického a další vztah architekta a jeho manželky.
Zdeněk Lukeš: Já se toho filmu hodně bál, a musím říct, že výsledek se mi líbil. Myslím, že od sebe nelze oddělit osud Jana Kaplického a jeho práci. To obrovské drama, co se tady v posledních dvou letech odehrálo. Někdo vyhraje mezinárodní soutěž všemi hlasy poroty včetně zástupců magistrátu, památkářů, komorou autorizovaných architektů, a pak najednou zažívá něco neuvěřitelného, co se v žádné demokratické zemi stát nemůže. A nakonec ta skoro až antická tragédie člověka, který umírá v den, kdy se mu narodí dítě. Příběh Jana Kaplického je příběh emigranta, který se vrací do vlasti a nedočká se uznání, je mnohými zesměšňován, celé jeho dílo je bagatelizováno atd. Není to poprvé. Jako historik architektury jsem zpracovával příběh Bedřicha Feuersteina, architekta, který působil velmi úspěšně ve Francii a v Japonsku, a když se ve třicátých letech vrátil, tak byl bez práce, někteří se mu posmívali. Udělal přednášku o návštěvě sovětského Ruska, předpověděl tam Stalinův teror, a proto se s ním rozešla avantgarda, nakonec spáchal sebevraždu. A náhle po smrti měl velkou výstavu v Mánesu, o jaké by se mu zaživa ani nesnilo, najednou se všichni shodli na tom, že to byl nejnadanější český architekt a velikán české kultury.
Kamil Fila: Od dokumentárních filmů, které jdou do kin, se očekává, že budou stát především na emocích, že budou mít silný příběh – televize je zase vhodnější pro ty formálně konvenční a spíš informativní dokumenty. Limit Oka nad Prahou je v tom, že je předem jasné, že na něj budou chodit lidé, kteří se s jeho stanoviskem ztotožňují přes pocity. Možnost toho filmu něco ovlivnit je tím pádem strašně nízká Ondřej Štindl: Ten film podle mě nepovede k nějaké debatě. Těžko si dokážu představit, že by se člověk, jehož stanovisko je odlišné od postoje autorek, Okem nad Prahou cítil být vyzván k rozhovoru, Na to by bylo třeba ho přesvědčit o tom, že druhou stranu zajímá, co si myslí, že o debatu s ním někdo stojí. Olga Špátová udělal snímek spíš pro ty, kdo už na spor o „chobotnici“ měli názor ještě dřív, než přišli do kina, a do toho kina přišli proto, aby si ten svůj názor potvrdili. Netvrdím, že to je z principu špatně, ale Kamil má pravdu v tom, že potenciální dopad toho snímku právě ve smyslu iniciování nějaké debaty to hodně omezuje. Jinak příběh Jana Kaplického je pro mě příběh outsidera, který byl vysazený doprostřed nějaké dlouhotrvající války, jejíž strany z něj a jeho práce udělaly další z předmětů toho konfliktu.
„Chobotnici“ nelze vzkřísit Zdeněk Lukeš: K těm očekáváním – autorky možná pořád věří, že se ta knihovna dá postavit. Mám za to, že nedá. Autor zemřel v té prvotní fázi a tou je architektonická studie. K definitivnímu prováděcímu projektu vede od studie cesta dlouhá minimálně dva roky. Ta ani nezačala, navíc definitivní projekt se od původní studie většinou liší. Tady není, kdo by to převzal. S bývalou manželkou a partnerkou v podnikání Amandou Levete se Kaplický rozešel, rozdělili si studio. Mladí kluci, kteří tam zůstali, těžko mohou Kaplického nahradit a také se musejí sakra ohánět, aby se uživili. Není žádný mecenáš, který by jim zaplatil práci na projektu v Praze, pro nějž ani neexistuje pozemek. A při vší úctě k Evě Jiřičné, její styl v architektuře je úplně jiný než Kaplického. Ona dělá high-tech, žádné bloby, těžko by po Kaplickém ten úkol mohla převzít. Myslím si, že po Kaplického smrti je s jeho projektem konec. Bohužel.
Petra Kolínská: Ten film vyvolává dojem, že existují na jenom dvě strany – striktní zastánci a striktní odpůrci „chobotnice“ – a nic mezi nimi. Tak to ale není. Co si z Oka nad Prahou odnesou lidé, kteří říkají ano, „chobotnice“ je skvělá, ale nepatří na Letnou, mezi něž se počítám i já? Pak jsou tu ještě takoví, podle nichž na Letné knihovna stát má, ale ne Kaplického blob. A pak jsou tu ti, kteří o stavbu nové Národní knihovny nestojí vůbec. Skončila s Kaplického „chobotnicí“ i idea nové budovy pro Národní knihovnu? Tento týden byla ohlášena velká a podle mě nebezpečná rekonstrukce Klementina – s podzemními garážemi a dalšími podivnostmi, takže debata o nové budově NK je vysoce aktuální.
Ondřej Štindl: Ta rekonstrukce má podle zpráv stát stejné tři miliardy, jako byla předpokládaná cena „chobotnice“.
Zdeněk Lukeš: Potřeba vyřešit problémy NK je akutní. Jistě se můžeme bavit o tom, že se knihovna postaví jinde, ale lepší místo pro novou knihovnu v Praze není. Už jenom to, že se otevírá do parku. Já několik takových knihoven viděl, naposled v Tokiu od Toya Ita, bylo skvělé se dívat, jak si studenti nabrali knihy, pak si s nimi lehli do trávy. Obávám se také, že potom, co se tady dělo kolem Kaplického návrhu, si tady už nikdo netroufne vypsat soutěž dle mezinárodních pravidel UIA. Přitom se paradoxně Kaplického styl stává pro veřejnost i politiky přijatelnější. Jeden český architekt mi nedávno ukazoval nový projekt, moc se mi líbil, byl to v podstatě také blob. Ta jeho stavba už ale prochází celkem bez problémů, protože lidi si už zvykli na to, že se stavět dá i takhle. Asi bylo potřeba odbourat dědictví let totality, kdy tady kontakt s moderní architekturou prakticky neexistoval. I „konzervy“ mají právo být slyšeny Martin Weiss: Existují ale taky lidé, kteří nežijí v izolaci, vývoj ve světě sledují, světové moderní stavby znají, a nechtějí je. V tom filmu se slovu progresivní automaticky přiřazuje pozitivní význam. Pan Ježek tam říká: „Kdybychom chtěli něco konzervativního, nemuseli bychom vypisovat tak velkou mezinárodní soutěž.“ Pak nějaká paní mluví o tom, že se jí „chobotnice“ líbí, protože je tak progresivní. Chci podotknout, že lidé, které tyhle argumenty moc neoslovují, mají také právo říct svoje.
Zdeněk Lukeš: Já to vůbec nepopírám. Ale myslím si, že je to hodně generační záležitost. Já to vidím třeba na svých dětech, které tuhle architekturu přijímají úplně samozřejmě. Kamil Fila: Rétoricky je ten film na mnoha úrovních pochybný, používá prostředky z filmového hlediska problematické. Kdybyste natáčeli zprávu, která konfrontuje postoje dvou lidí, tak je potřeba je ukázat ze stejného úhlu záběru a dát jim přibližně stejnou dobu na odpověď. V Oku nad Prahou protistranu zastupuje především Milan Knížák, který je zabíraný z podhledu – tak vypadá každý špatně. Je tam scéna, kdy Jan Kaplický sleduje televizi, kde běží debata o jeho projektu. Lidé na obrazovce jsou malí, obraz působí ošklivě a architekt je známkuje: „Ty lžeš.“ Jako by byl Kaplický moderátorem a soudcem sporu o sebe sama. Filmem prolíná konfrontace mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, která je taky uzavřená symbolicky – Havlův hlas shůry přečte dopis pro malou Johanku Kaplickou.
Zdeněk Lukeš: Knížák působí tak, jak působí. Nemám dojem, že by ho nějak zvlášť manipulovali a že by on byl s výsledkem nespokojený; jeho hlas ve filmu zazní, jeho obdivovatelé i on sám si mohou říkat, jak jim to nandal. Ten závěr s Havlovým dopisem mi ale, přiznávám, vadí. Havla si vážím, ale nebylo to podle mě šťastné řešení. Sám je také reprezentantem jedné politické skupiny a myslím, že se tudíž měl držet od tématu zpátky, neboť i on tak přispěl svým dílem k tomu nešťastnému zpolitizování. Dopis Kaplického dceři napsal pro vzpomínkový večer, ale ve filmu by podle mého názoru zařazen být neměl. Působí to pak tak, že mu nešlo v prvním plánu o tu architekturu, ale spíš o kaprici.
Ondřej Štindl: Taky asi nebylo potřeba, aby ve chvíli, kdy Pavel Bém mluví s Janem Kaplickým, běhala po stole animovaná chobotnička.
Petra Kolínská: Navíc v momentě, kdy primátor dost možná říká, co si skutečně myslí. Docela mě zarazilo i to, že autorky do filmu zařadily i scénu setkání Kaplického s Jiřím Paroubkem a moment, kdy se architekt s manželkou domlouvají, že předsedovi ČSSD zavolají. Tehdy se Kaplický podle mě nechal politicky zneužít. Paroubkovi se podpora návrhu knihovny hodila v jeho střetu s ODS. Kaplický se zjevně neorientoval v české politice.
Martin Weiss: Ta domácí scéna na mě navíc působila dojmem, že byla pro kameru sehraná.
Zdeněk Lukeš: Proč by se ale měl Kaplický ve zdejší politice orientovat? A k Pavlu Bémovi: myslím, že měl najít odvahu a vysvětlit před kamerou, jak došlo k tomu obrovskému obratu v jeho postoji. Od toho počátečního nadšení, které projevoval v brožuře. Mí přátelé ze zahraničí také považovali za neuvěřitelnou situaci, kdy ředitel Národní galerie útočí na ředitele Národní knihovny, což jsou svým způsobem sesterské instituce. Zahraniční architekti se zase nesetkali s tím, že by nějaký projektant podával žaloby na své kolegy.
Ondřej Štindl: Celkově mám z toho filmu dojem, že sice vytváří kontrast mezi světovostí Jana Kaplického a malostí zdejších poměrů. Zároveň ale v té malosti sám dost pevně vězí.
Martin Weiss: Vznikla z něj další položka toho věčného dialogu hluchých, který se utvořil někdy v době televizní krize a v němž se reprodukují stejná témata a stejné osoby. Člověk by se někdy chtěl trochu nadechnout, vidět širší mozaiku.
Zdeněk Lukeš: Bylo by dobře, kdyby to v Česku jednou fungovalo stejně jako v Británii. Tam se královny Alžběty často ptají, jak se jí líbí třeba „okurka“ (nová budova úřadu londýnského magistrátu – pozn. red.) nebo jiná novostavba. Odpověď je vždycky stejná: Já na to svůj názor mám, ale neřeknu vám ho. Kdyby ho totiž řekla, debata by se tím okamžitě strašně zpolitizovala. Byl si toho vědomý i Václav Havel, když byl prezidentem. Kdysi mluvil o tom, jak nechce odpovídat na banální otázky typu: jakou rasu psů máte nejradši. S nadsázkou řekl, že kdyby o nějaké prohlásil, že se mu nelíbí, třeba by ji vybili. Politici si málokdy uvědomují, že v tomhle ohledu jsou jejich slova velká zbraň.
Netaktický řečník Kaplický Kamil Fila: Oko nad Prahou nenaplňuje možnosti dokumentárního filmu, který je schopen něčeho víc, než je reprodukce zjednodušené debaty, která probíhá v masmédiích. Nedokáže překlenout různá primitivní dělení – na klausovce a havlovce, lidi z malého nebo velkého světa. V Oku nad Prahou je ale jediná chvíle, kdy ten film opravdu něco dokumentuje, a činí tak podle mě úplně bezděčně. Je to ten kontrast mezi záběrem na členy pražského zastupitelstva, když před ním Kaplický vystupoval, a mezi účastníky slavnostního otevření muzea Enza Ferrariho v Itálii. Je to kontrast mezi dvěma reprezentacemi – na jedné straně mafiánské typy, které zjevně nemají tušení, o čem je řeč, a na druhé straně dobře oblečení, kultivovaně vyhlížející lidé. A ti mafiáni s vepřovými hlavami bohužel nejsou Italové.
Martin Weiss: No, kdyby tady s námi seděl nějaký Ital, možná by o té jejich reprezentaci tak obdivně nemluvil.
Ondřej Štindl: Ve mně emoci vzbudil záběr z Kaplického přednášky, kdy kamera ukázala tváře posluchačů a posluchaček, byla v nich oddanost až zarážející.
Kamil Fila: Působilo to dost sektářsky.
Zdeněk Lukeš: To byl ale záběr z přednášky pro úzký okruh blízkých pozvaných lidí. Je ale pravda, že Kaplický měl dar strhnout lidi. Na jeho přednášku ve Veletržním paláci přišlo devět set posluchačů. Tolik jich nikdy na žádnou přednášku o architektuře u nás nepřišlo, ani na Normana Fostera nebo na Franka Gehryho. A když Kaplický začal mluvit, bylo tam ticho jak v kostele. On měl obrovskou autoritu, hlavně u mladých lidí. Ti starší už ho tak nebrali a mnozí mu vyčítali, že když tu přednášel v osmdesátých letech, často promítal a pak trochu ironicky komentoval zdejší projekty, aniž by si třeba připouštěl, že možnosti tu jsou zcela jiné než v západní Evropě. Působilo to trochu nafoukaně, ale on to prostě myslel upřímně. Myslím, že si tu také nadělal pár nepřátel. Trochu mi to zase připomíná toho Bedřicha Feuersteina: psal z pařížských kaváren velmi vtipné a chytré dopisy příteli Josefu Havlíčkovi, kde si dělal legraci třeba ze sektářství a doktrinářství Karla Teigeho. Netušil ale, že Havlíček s chutí čte nahlas ty dopisy přátelům z Devětsilu v hospodě, no a pak to po návratu Feuerstein pěkně schytal…
***
Limit Oka nad Prahou je v tom, že je předem jasné, že na film budou chodit lidé, kteří se ztotožňují se stanoviskem, jež ten snímek prezentuje. Možnost toho filmu něco ovlivnit je tím pádem strašně nízká. Kamil Fila
Příběh Jana Kaplického je příběh emigranta, který se vrací do vlasti a nedočká se uznání, je zesměšňován, celé jeho dílo je bagatelizováno. Není to poprvé. Kaplického smrt z toho příběhu udělala antickou tragédii. Zdeněk Lukeš
Diskutující
Zdeněk Lukeš (1954) historik a architekt
Kamil Fila (1980) redaktor filmové rubriky deníku Aktuálně.cz a filmového časopisu Cinepur KF
Petra Kolínská (1975) politička Strany zelených, členka zastupitelstva hlavního města Prahy
Martin Weiss (1963) komentátor LN
