ZNIČENÉ ŽIVOTY
Jiří Plachý st. patřil k významným českým hercům první poloviny 20. století. Člen činohry Národního divadla, který natočil desítky filmů, údajně spáchal v roce 1952 sebevraždu. Jeho smrt až fatálně připomíná osud Jana Masaryka - i on měl skočit z okna svého bytu.
Podezřelých okolností se objevilo dost a dodnes nebyly uspokojivě vysvětleny. Jeho syn Jiří Plachý ml., rovněž herec, po roce 1989 pátral v archivech. Bez úspěchu.
* LN Bylo vám šest let, když otec zemřel. Jaké na něj máte vzpomínky?
- Bohužel si skoro nic nepamatuju, jenom to, jak jsme spolu na Štědrý den chodívali do Slovanského domu na svíčkovou, aby maminka měla čas připravit všechno na večeři a nikdo se jí tam nepletl. A pak si také pamatuju, jak jsem k Vánocům dostal vláček a on mě k němu nepustil a hrál si s ním sám a já řval jako tur. To jsou takové útržky, jinak všechno, co vím, jsem se dozvěděl z vyprávění kolegů. A ani ti už nežijí. Od maminky jsem se toho také moc nedozvěděl, ona to záměrně od sebe odstrkovala, protože ji to velice zasáhlo a také na to doplatila existenčně.
* LN Dodnes není jasné, zda váš otec spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Snažil jste se po tom pátrat?
- Po listopadu 1989 jsem se pokusil, ale předběhla mě Lucie Hášová, studentka Literární akademie Josefa Škvoreckého, která o mém otci psala bakalářskou práci. V Pardubicích v archivech StB není o mém tátovi vůbec nic, všechno bylo zřejmě skartováno. Paradoxně o mně je tam tlustší složka, protože mě kolem Charty 77 sledovali kvůli Pavlu Kohoutovi, s nímž jsem byl ve styku.
* LN Ve vaší rodině existovalo nějaké vysvětlení?
- Ono to dodnes není jasné. Šetření sice bylo oficiálně uzavřeno jako sebevražda, ale celé se to velice podobalo smrti Jana Masaryka. „Kvazi“ svědci tvrdili, že v okamžiku, kdy se to stalo a otec skočil v Chrudimské na Vinohradech z okna, kde jsme tenkrát bydleli, od protějšího chodníku odjela šestsettrojka. Pak zase jiní tvrdili, že viděli ne jednoho člověka, ale víc lidí. Lékařské protokoly ovšem rozhodně tvrdí, že šlo o sebevraždu. Můj strýc Vojtěch, tátův bratr a také herec, vždycky tvrdil, že je to úplný nesmysl, že táta by sebevraždu nikdy nespáchal.
* LN S maminkou jste o tom někdy mluvili?
- Když jsem byl malý, od těchto problémů mě drželi co nejdál. Dokonce jsem, když se to stalo, bydlel čtrnáct dní u kamarádů. Jako větší jsem se už začal ptát, ale viděl jsem, že to s ní dělá hrozné věci. Tak jsem toho nechal. Pak jsem se něco dozvěděl od tátových kolegů, ti se totiž ptali mě, protože také byli nejistí. No a já vlastně nic nevěděl, tak mi vyprávěli. Mámu to zničilo, podepsalo se to na ní, byla pak i nemocná a umřela v 62 letech. Jak se říkalo, byla z buržoazní rodiny - dědeček byl generální ředitel Živnobanky, vystudovala filozofii, ale nikdy nepracovala. Takže když táta zemřel, byla bez příjmů a měla na krku malého kluka. Po tátovi, členu Národního divadla, dostala vdovský důchod 260 korun a já sirotčí. To byly částky, které nám absolutně nestačily na živobytí, nemohli jsme platit byt a museli se odstěhovat jinam. Nešlo jen o peníze, máma nemohla sehnat práci a byla úplně vykolejená.
* LN Jak se to nakonec podařilo vyřešit?
- Máma získala místo vedoucí hereckého oddělení v Československé televizi. Ale smůla se s námi vlekla i po tátově smrti. Když za rok dostala jeho poslední honorář za film Měsíc nad řekou a ještě dalších pár korun z filmu Jestřáb kontra Hrdlička, kde táta stihl natočit jeden den a pak to po něm musel převzít Jaroslav Marvan, vzala ty peníze a rodinné šperky a odjeli jsme na chatu na Sázavě. Byl rok 1953, přišla měnová reforma, a tak máma musela ty peníze jet do Prahy vyměnit. Byl to skutečně výhodný kurz, tuším, že to bylo jedna ku padesáti. No a mezitím nám někdo tu chatu vykradl a sebral samozřejmě i ty šperky.
* LN A co vám říkali otcovi kolegové?
- Tápali. Myslím, že jeho smrt měla souvislost s tím, že byl za protektorátu uměleckým šéfem Vinohradského divadla. Existují dvě verze: jednak ho k této funkci měli přemluvit kolegové, kteří byli přesvědčeni, že vahou své osobnosti dokáže všechny gestapáky udržet na uzdě. A druhá verze byla, že ho do toho navezli nacisté, kteří zavřeli jeho bratra Josefa. Byl voják, gestapo jej věznilo a hrozilo popravou. Táta za něj šel přes nějakého člověka orodovat a tam prý na něj měli gestapáci tlačit, aby vzal šéfování divadla a šel jim na ruku. Když to prý udělá, bráchu nepopraví. Otec se skutečně stal šéfem a jeho bratra místo popravy poslali do koncentráku, z něhož se nakonec dostal.
* LN A jak jeho vedení divadla souvisí s údajnou sebevraždou v roce 1952?
- Za komunistů se na něj zaměřila StB a snažili se mu našít kolaboraci, což byl nesmysl a všichni jeho kolegové to odmítli. Vždyť on měl ve Vinohradském divadle tajně zašité Židy a komunisty, kterým pomáhal, ukrýval je před transporty a před zatčením za odboj. Všichni se shodují, že Němcům jedinkrát nepodal pomocnou ruku. No ale tak to chodilo, někteří kolaboranti po válce dostali národní umělce, a tátovi skoro hrozil malý dekret. Nedostal ho, protože na něj opravdu nic nenašli.
* LN Znamená to, že na něj StB tlačila konkrétními výhrůžkami?
- První konkrétní věc, kterou jsem se dozvěděl, byla, že táta těsně před svou smrtí absolvoval výslechy na StB. Prý mu vyhrožovali, že mě dají na výchovu do uvědomělé rodiny, jelikož otec byl před malým dekretem a matka buržoazního původu. A tak to táta vyřešil takhle. Anebo taky ne. Všichni kolegové se shodovali, že táta byl chlap jako hora, přímý a čestný, takže by jim mohl být i hodně nepříjemný. Třeba se obávali toho, co by veřejně řekl. A tomu vlastně odpovídá i svědectví bývalého člena Sicherheitsdienstu a posléze agenta StB, které jsem měl v rukou.
* LN Otec po sobě nezanechal žádný dopis?
- Ne. Zajímavé je, že mámě jako první přišli kondolovat vysocí představitelé Národního divadla. Sotva půl hodiny po tátově smrti. To je podivuhodné. A takových podezřelých okolností byla spousta.
* LN Co si po letech o tom všem myslíte? Máte nějakou teorii?
- Nemám a nevím, jak by to mohlo být. Vím ale, že jsem přišel o tátu a trpěl, že ho nemám. Když je na mě hodná ženská, s tím se srovnám, ale když jsem byl mladší a byl na mě hodnej starší chlap, nevěděl jsem, co s tím. Strašně se to ale podepsalo na mámě - od mládí měla zničený život.
