Když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, že jednou ze mne bude taky – důchodce. Tak popsal realitu socialismu Karel Kryl. Lidé předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je platí, říkalo se tehdy a vztahovalo se to i na důchody. Navzdory předstírání se ta éra označuje za dobu jistot. Lze v předstírání jistot pokračovat i dnes? Tak zní kruciální otázka v oblasti důchodů.
Vyplácení důchodů, ba i jejich výše, jsou dány zákonem. To ale nemění nic na tom, že v čím dál větší míře jde o předstírání. Ve skutečnosti je před námi jediná jistota: že důchodců bude v poměru k celkové populaci čím dál více a že důchody budou v poměru k průměrné mzdě čím dál nižší. Nikdo se už neodváží hovořit o zvyšování úrovně důchodců. Troufale zní i argument o udržení jejich dosavadní úrovně. Realita totiž suše sděluje tolik, že ta úroveň půjde dolů.
Nikdo to ale neříká nahlas. Ani experti, kteří nejsou zaháčkovaní v politice, jejichž kariéry nezávisí na hlasech voličů (rozuměj ze třetiny důchodců), neřeknou naplno, že stát musí na důchody sáhnout. Dilema je jasné. Buď udržíme výši důchodů, jaká je teď, a tím posuneme stát do neúnosného zadlužení, tedy k bankrotu. Nebo důchody klesnou (nejen relativně, ale i absolutně) a státní bankrot se oddálí.
Dilema přitom nastává i při snižování důchodů, jak to popsal v HN Martin Ehl: lotyšská vláda loni snížila penze o deset procent, ale teď ji ústavní soud přiměl vše zpětně dorovnat. Tu máš, čerte, kropáč. Stát klesá do propasti zadlužení, přitom musí vyplácet penze čím dál většímu počtu důchodců. Je větší ústavní hodnotou výše penzí, nebo nezbankrotovaný stát? Hádejte třikrát.
Čtěte „Za pár měsíců...“ na straně 1
