Prezident Václav Klaus včera opět výrazněji promluvil do dění na politické scéně. Nepodepsal zákon o podpoře hospodářského růstu a sociální stabilitě, neboli balíček tzv. „ozdravných“ opatření. Prezident se tak znovu vzepřel vůli poslanců. Jeho veto však překvapilo málokoho. Klaus konzistentně odmítá ekonomický populismus i „neblahý precedens“ v podobě tolik kritizovaného šrotovného. A když shledal, že daný zákon obsahuje i legislativní omyly a duplicity, nebylo co řešit. Odmítl ho. „Znovu se zpronevěřil svému závazku, že nebude prezidentem aktivistickým, avšak dělá přesný opak. Definovat protikrizová opatření je odpovědností poslanců a vlády a prezident by do nich neměl zasahovat,“ namítnou Klausovi odpůrci. Je tomu ale skutečně tak?
Pravda zní... spíše ne.
Prezident při posuzování „ozdravného“ balíčku balancoval na hraně politika a ekonoma.
Jako politik možná „přešlápl“.
Přes nedokonalosti zákona věděl, že byl namixován na lékárenských vahách jako kompromis mezi řešeními tehdejší vládní koalice a doplňky tehdejší opozice. Že parlamentem prošel na základě politické dohody a dohody se mají plnit.
Jenže prezident je i ekonom. A většina ekonomů ví, že opatření typu šrotovného jsou nesmyslná. Je objektivní skutečností, že opatření, která díky Klausově vetu zatím neprošla, odmítají ekonomové pravicoví i levicoví. Zatímco politici prohlašují „stejně to prosadíme“, ekonomové varují „nedělejte to“. Klaus se rozhodl řídit se svým odborným svědomím. Koneckonců, postupoval tak v souladu s prezidentskou přísahou. Klaus na rozdíl od poslanců není bezprostředně vázán parlamentními dohodami. A bylo by pro něj opravdu stěží myslitelné podepsat něco, s čím bytostně nesouhlasí. Ekonomika se zejména v době krize nemůže stávat předmětem nezodpovědných předvolebních hrátek, o kterých se ví, že uškodí.
