Vsobotu jsem si udělal pěkný výlet. Básník Milan Korál mě pozval na křest knihy Náhradní nebe do svého rodiště Vysokého Mýta. Vyrazil jsem rychlíkem, v Chocni byla půlhodinka na přestup, tak jsem si šel číst do parku u úžasně modernizovaného nádraží. Dál jsem jel poprvé v životě žlutomodrým motoráčkem Regionova a připadal si jak ve Švýcarsku. Všechno v něm bylo na knoflíky a průvodčí musel buranovi z Prahy ukázat, kterým čudlíkem se otevírají dveře na WC.
Cestou do klubu BarBar, kde se křtilo, mi Milan udělal patřičnou místopisnou přednášku. Nejvíc mě zaujalo, že toto královské věnné město (jemuž říkají domorodci samozřejmě Mejto) mělo za okupace dvojnásobek obyvatel kvůli Rusákům. A že se o titul největšího náměstí republiky pře s Českými Budějovicemi. Jakoby na počest příjezdu předního českého publicisty (který si na slavnost pořídil nové džíny, ale nechal doma pásek, takže mu furt padaly) se rozhlaholily zvony v gotickém kostele svatého Vavřince. Milanova žena Alena z mýtského muzea mi podrobně popsala, proč se jmenují Vavřinec a Jiří. Vešli jsme dovnitř, jelikož mě zajímal Brandlův obraz Nanebevzetí Panny Marie. V lavicích pod ním sedělo pár stařen. Jedna se nahlas modlila Otčenáš. Kdybych to uměl, do voleb taky nic jiného nedělám. Obětavý majitel nakladatelství Protis Roman Polák, které Korála vydává, přijel na poslední chvíli jako kanadská jízdní policie ve westernu s čerstvými výtisky, a ceremoniál směl začít. Autor nemohl najít brejle, ale pak vážným hlasem přečetl úryvky. Polili jsme knížku šampáněm, načež jsem drze pravil, že by měli občané vědět, že mezi nimi žije rodák, jenž se řadí k těm, jako byl historik Alois Vojtěch Štembera, operní zpěvačka Maria Tauberová či básník Bedřich Bridel. Až doma jsem si ji přečetl a soudím, že jeho báseň v próze, ginsbergovské kvílení a žalm nad zbytky sametové revoluce, „drsný text o gigantických klíšťatech vysátého národního svědomí“, pojatý jako halucinační rozpomínání na zážitky s Ivanem Divišem, patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos četl. Recenzenti, do práce!
Potom hrál Luboš Pospíšil, ale já prchal pryč. Při vší úctě, mám ho za ta léta dost naposlouchaného (na rozdíl od tupých dramaturgů v rádiu a v televizi, kteří jeden z nejskvostnějších hlasů pouštějí jako za bolševika, čili vůbec), a chtěl jsem vidět závěr fotbalové ligy.
V restauraci Na Bráně zdrcená servírka hleděla na teletext, protože jí nešla ČT 2. Pádil jsem tedy nazdařbůh podél hradeb a instinkt mě zavedl do podniku Tejnora. V lokále před obrazovkou tiše sedělo osm chlapů, jak namalovaných od Renčína. Dědýs se zafačovanou rukou se velmi podobal italskému komikovi Totovi. Prubnul jsem lahodnou poličskou desítku, chladnokrevně sledoval, kterak se mistrem zase jednou stává slepý mezi jednookými, napsal lehce ironickou gratulační esemesku sparťanskému kamarádu Erichu Brabcovi, zaplatil a vrátil se ke slavící společnosti, nad níž se možná klenulo náhradní nebe, avšak básník Milan Korál v ní byl nenahraditelný.
