Rebelka, živel a neřízená střela. Tak se odjakživa mluvilo o Dagmar Peckové (46), jež nejde pro ostřejší slovo daleko a ještě do nedávna provokovala svým účesem, který se ježil na všechny strany. Dnes je maminkou dvou dětí, ale rebelkou zůstává.
Vždycky hodně vyčnívala. Když už neměla ježka, aspoň si barvila vlasy načerveno. V džínách a přiléhavé bundičce působí spíš jako rockerka než jako operní diva. Na svých šestačtyřicet vypadá výborně. „Jak to dělám? Mám krém za sto eur a platím si trenérku,“ směje se a dodává, že pravidelný pohyb jí doslova zachránil kariéru. Před pár lety ji totiž postihl syndrom vyhoření. Ze dne na den se zhroutila, tělo jí vypovědělo službu. Tak začala běhat. Mezi poli a lesy, které se táhnou v okolí jejich domu, v zapadlé vesničce blízko německého Freiburgu. Každý den zvládne pět a půl kilometru. „Skvěle si při tom vyčistím hlavu,“ vypráví a živě u toho gestikuluje. „Bydlíme na úpatí Schwarzwaldu, kde je prostě nádherně. Když se rozhlédnu po krajině, říkám si, že mi každý může s nějakým Londýnem nebo Paříží políbit šos!“
Libuje si v anonymitě, kterou jí německý venkov skýtá. „Jednou jsem šla po vesnici s dětma. Měla jsem na sobě starý zimník, zablácené holínky, děti vypadaly jako z první republiky, prostě rodinka jak z plakátu. A potkali jsme jakousi starou paní, která si chtěla povídat. A tak mlela a mlela a nepustila mě ke slovu. Že prý tam ve vesnici bydlí nějaká cizinka, operní zpěvačka, no to byste měla slyšet, když ta začne. Děti se začaly smát a vykřikovat, to je naše máma, to je naše máma! Já jsem pak promluvila a ona podle přízvuku poznala, že to fakt musím být já. Vsadím se, že doteď nemůže uvěřit, že ta osoba ve starých zablácených hadrech byla operní zpěvačka.“
Jen žádné kostýmky!
Na formální oblečení si ale Dagmar Pecková nepotrpí ani „mezi lidmi“. „Mám ráda sportovní módu, ale občas mě z ničeho nic napadne, že už mám věk na to, abych nosila sukýnky, sáčka a kostýmky. Tak si vždycky nějaký takový koupím, s velkou slávou ho přinesu domů, dám ho do skříně a nikdy ho už nevytáhnu. Stejně nakonec sáhnu po capri kalhotách a tričku. Ačkoli -teď jsem alespoň začala nosit vysoké podpatky, zjistila jsem totiž, že prodlužují nohy a člověk hned vypadá, jako by měl o pět kilo míň.“
Přestože si vzala Němce, je stále českou občankou. Syn Theodor (10) česky mluví, ale Dorothea (6) už ne. „Nechci to lámat přes koleno, buď se češtinu naučí, nebo ne,“ vysvětluje Dagmar. Když přišla před dvaadvaceti lety do Německa, neuměla sama německy ani slovo. „Nejrychleji jsem pochytila nadávky, umím ty nejsprostší a s oblibou je používám. Klaus vždycky trpí, protože já si nedovedu představit dopad těch slov jako v češtině, kde to člověka trochu brzdí. V němčině mě nebrzdí nic,“ směje se žena, která teprve ve svém současném manželovi našla ideálního partnera. „Samozřejmě, že taky máme třecí plochy, kdy ani jeden neuhne - třeba jak leží třásně u koberců. Takže když Klaus odejde do práce, já si je předělám podle sebe. Mě to neštve, je to jen taková hra,“ vypráví.
A co je pro ni největší relax? „Sednout si na kolo a udělat si výlet. O nic se nestarat, nemyslet na to, jestli tohle uzpívám, jestli tamto vyjde... Prostě vypnout mozek a starat se o normální věci, které devadesát procent populace považuje za strašnou nudu,“ uzavírá.
