„Kolekce je ve svém celku mimořádnou kulturní hodnotou, které by jinak hrozilo riziko možného rozptýlení. Soudní znalci a další přizvaní odborníci na užité umění rané moderny shodně potvrdili unikátnost a význam pro státní sbírky,“ vysvětluje ministerstvo kultury v materiálu, jejž mají Lidovky.cz k dispozici.
Bauerova vila si připisuje dva unikáty: jde o jedinou vilu daného stylu, která stojí na venkově a uvnitř které se nachází nejucelenější sbírka českého kubismu. Konkurovat mobiliáři, jejž spravuje Nadace českého kubismu, může jen Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM).
Zakladatel nadace Pavel Šafář nabídl státu sbírku již v roce 2016, před třemi lety ji experti nacenili na 30 milionů. Tolik Šafář poptává a ministerstvo kultury akceptuje. Jen musí sněmovna schválit převod peněz mezi jednotlivými kapitolami rozpočtu, pak akvizici nebude nic bránit.
Předmětem nákupu je nábytek, keramika a kovové předměty užitého umění. Tím byl ostatně krátký život českého kubismu typický, jeho zdejší představitelé sice vyšli z inspirace malířem Picassem, ale sami to byli hlavně architekti. Kosé tvary obtiskli i do lamp, váz či křesel. Měli na to vlastní výrobní družstvo.
Jedinečná keramika
Část artefaktů zůstane ve vile, kterou Šafář státu nabízí za 28 milionů, část se přesune do UPM a něco se vyčlení na zahraniční zápůjčky, protože cizina o tuzemskou modernu stojí.
Ministerstvo kultury se dle svého avíza chystá pořídit i vilu, ale na to už nebude potřebovat posunovat finance v rozpočtových položkách a žádat sněmovnu o souhlas. Celý plán zapadá do strategie, jak má státní sbírková aktivita v dalších letech vypadat. Český kubistický design, omezený ve své existenci na roky 1910 až 1925, ztělesňuje ojedinělý úkaz, tuzemské specifikum.
„Ve světovém kontextu nemá obdoby a patří k mezinárodně nejobdivovanějším oblastem movitého kulturního dědictví České republiky. Nabídka výkupu této kolekce je zcela výjimečná, neboť díla českého trojrozměrného kubismu se již na českém i zahraničním trhu téměř neobjevují, zvláště ne v této vysoké kvalitě,“ vypočítává klady resortní materiál.
Geometrické solitéry
Za třicet milionů si stát pořídí úhrnem čtrnáct souborů nábytku čítajících 59 položek a 160 sbírkových kousků keramických nebo kovovových prací. Mezi jinými například umyvadlo od Pavla Janáka s kaskádovitými fazetami v černé a bílé, jež se čtyřiceti centimetrovým průměrem představuje jeden z největších výrobků zdejší kubistické keramiky.
K tomu nejvzácnějšímu v útrobách vily patří nábytek navržený architektem Vlastislavem Hofmanem, který vtiskl svébytnou podobu třeba hřbitovu v Ďáblicích, skici pocházejí hned z rané fáze českého kubistického fenoménu a vydávají o něm svědectví. Nábytek nebo předměty denní potřeby tohoto směru budí sběratelskou vášeň, neboť se na rozdíl od ostatních proudů moderního umění nikdy nevyráběly sériově.
„Pouze jako zakázkové solitéry a dochovaných děl v soukromém majetku je nyní již málo. Podobně je tomu v případě kubistické keramiky, neboť v nabízené kolekci se nacházejí díla – například vázy Hofmana –, která známe jen v tomto jediném exempláři,“ ozřejmuje ministerstvo kultury, proč mobiliář stojí za šestinulový výdaj.
Kouzlo má také samotná vila, někdejší domov velkostatkáře Bauera. Před rokem 2008, kdy se vila otevřela uměnímilovným hostům, jí nadace dopřála nákladnou a zevrubnou rekonstrukci za pětadvacet milionů. Dbalo se na každý detail včetně třeba opravy koupelny, do níž firma Rako revitalizovala původní kachličky v pěti různých designech, na něž se ručně nanášelo pozlacení.
Precizní opravy se dočkalo vedle interiérů také technické vybavení, v domě například pořád stojí původní kotel. Postupně se do renovovaných útrob vracel také mobiliář, buď původní nábytek nebo doplňky vyráběné striktně podle dochované dokumentace. Osm let nazpátek se například zútulnila ložnice, jež je vybavena kompletně Hofmanovým nábytkem. To je zrovna jeden ze vzácných originálů, které čas a historické peripetie nepozřely, a nadto mu postačilo jen minimum restaurátorské péče.
Od kadeřnictví po byty
Stavení už opravu potřebovalo, roky k němu nebyly vždycky vlídné. Bauer se ještě o nemovitost pečlivě staral, osobně také oslovil tehdy začínajícího architekta Josefa Gočára, aby mu dle svého návrhu vystavěl sídlo. Žil tam se ženou a dvěma dcerami až do své smrti v roce 1929. Pak se vdova znovu vdala a přesídlila do Prahy, o hospodářský komplex pečoval toliko šafář.
Židovský původ Bauerů nevyhnutelně přivábil říšský zájem, majetek vyvlastnila německá správa a do usedlosti se nastěhoval režimní exponent Antonín Illmann. Dějinná spravedlnosti si pro něj přišla úvodem května 1945, kdy byl zatčen.
Při pozemkové reformě o tři roky později připadl statek státu, jenž ho dal k dispozici obci. Pak v domě postupně sídlilo skoro všechno: místní výbor, knihovna, kadeřnice, byty. Živelné nakládání s ojedinělým kubistickým pokladem přinesl až rok 1987, to se vila dostala na seznam kulturních památek. Libodřice ale neměly na zastavení chátrání dost peněz, takže se nakonec nemovitosti vzdaly a roku 2002 ji prodaly nadaci, která tu po rekonstrukci zabydlela stálou expozici designu. Veřejnosti je přístupná po předchozí domluvě, protože dovnitř se smí jen s průvodcem.
