Už z prvních stránek knihy Čtyři kamarádi španělského spisovatele Davida Trueby je zřejmé, že nás čeká road movie. Pro filmový žánr má ostatně autor tu nejlepší průpravu: pracuje jako filmový režisér a scenárista. „Celý vtip spočíval v tom, že si neurčíme žádnou přesnou trasu,“ říká jeden ze čtveřice hrdinů a zároveň vypravěč Sólo. „Měli jsme sice stanovené datum odjezdu, ale ne příjezdu. Opájeli jsme se představou, že konec cesty nastane tehdy, až to všichni čtyři, zmožení únavou, vzdáme za pokřiku: Už dost, lepší už to bejt nemůže.“
Čtyři přátelé, kteří se vydávají na „velkou prasáckou jízdu“, už nejsou žádní cucáci, ale na střední věk se zatím necítí – pomalu jim táhne na třicítku. Tato cesta však má být přímo demonstrací mladické svobody, volné lásky, alkoholu, zábavy a kamarádství – zkrátka pánská jízda. Všechny akce, řeči, vzlety i pády tohoto dobrodružství mají jediné téma: ženy a celou škálu vztahů k nim. Každá z postav je na tom s druhým pohlavím jinak, což je zdrojem bezpočtu humorných scén, ale i vážnějších úvah či konfliktů. Krasavec Claudio má k ženám čistě „konzumní“ vztah a dobře si hlídá, aby některá z milenek nezasáhla jeho bezstarostné srdce. Dobrácký Blas „s nadváhou a knírkem“ je beznadějný případ, který se „zamilovává pouze do jemu nedostupných holek, a tím pádem byl každý nezdar pochopitelný“. Věčně neukojený Raúl se zmítá mezi láskou a odpovědností ke své ženě a dětem a touhou alespoň na chvíli tíhu čerstvé rodiny setřást. Vypravěč Sólo zase sebelítostivě žmoulá v kapse svatební oznámení své bývalé lásky Bárbary.
Zapadáky, pijatyky a rvačky Čtyři kamarádi jsou mnohovrstevnatý román, který zdaleka není jen skvělou hořkou komedií. David Trueba zde mimo jiné předestírá autentický obraz španělského vnitrozemí, vyprahlých cest, ospalých zapadákovů, vesnických pijatyk a rvaček – Španělska, kam turista spolehlivě nezabloudí. Během cesty, která je vším jiným než vysněným bezstarostným dobrodružstvím, se hrdinové postupně setkají s několika ženami různého věku i osudu. Z nich krom vyhublé české prostitutky Nadji vyniká především zestárlá kráska Estrela, pro kterou její bohatý milenec vystavěl hotel uprostřed pustiny, aby ji pak s postupujícím věkem navštěvoval čím dál méně a méně. Estrela je postava téměř přízračná – je elegantním stínem zašlé slávy, naplno prožitého života, která uprostřed vlastní svobody zůstala všemi zapomenutá.
Truebův styl je strhující, velmi rychle vtahuje do příběhu a nepřestává nás zásobovat množstvím slovních přestřelek, gagů, setkání a příhod. Suverénní je i překlad Denisy Škodové.
Pták, který neunese svobodu Vyprávění je zároveň v zadním plánu prodchnuto melancholií, nenaplněností, tápáním. Hrdinové v hloubi duše vědí, že jsou na konci jedné životní etapy, že se jejich život chtě nechtě mění a svobodu, byť by to nikdy nepřiznali, už nezávidí ani sami sobě: „Sice volný jako pták, ale s takovou porcí svobody, že jsme na to museli být čtyři, abychom ji na ramenou vůbec unesli.“ Román vrcholí extempore na Bárbařině svatbě, kdy psychicky zničený Sólo odmítá uvěřit, že ženichem není on sám. Hluboce prožívaný smutek se zde prolíná se stejně opravdovým řehotem nad absurditou celé situace.
Ve Čtyřech kamarádech tak na pozadí road movie nečekaně vyvstává bildungs román – uprostřed prázdninového dobrodružství dohnala hrdiny jejich vlastní dospělost. K moralitě má však román Davida Trueby daleko, je spíš vášnivou obhajobou života bez zadních vrátek. Litovat se dá jen toho, co jsme neudělali. Jak říká přízračná Estrela: „Můj úspěch spočívá v tom, že toho ze sebe červům nechám co nejmíň.“
***
David Trueba: Čtyři kamarádi
250 stran, Paseka 2009
