Když zakladateli evoluční biologie Charlesi Darwinovi zemřel mentálně postižený syn ve věku pouhých osmnácti měsíců, viděl slavný anglický přírodovědec příčinu synova postižení a předčasného úmrtí v tom, že se rozhodl oženit a mít děti se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou. Strach z následku sňatků mezi bratranci a sestřenicemi přežívá po 150 letech i ve společnostech, kde jsou legální. Do jaké míry jsou ale tyhle obavy oprávněné?
„Pokud budete mít děti se sestřenicí nebo bratrancem, tak je pravděpodobné, že se dočkáte genetických problémů,“ prohlásil počátkem loňského roku britský tajemník ministerstva životního prostředí Phil Woolas v rozhovoru pro The Sunday Times. Rozpoutal tak bouřlivou diskusi o tom, proč roste počet vrozených defektů mezi dětmi přistěhovalců pákistánského původu, v jejichž komunitě jsou sňatky mezi bratranci a sestřenicemi poměrně časté.
Široká voličská základna dávala Woolasovi za pravdu, odmítavé reakce zazněly především z řad muslimů, kteří považovali za bizarní, aby se k tématu vyjadřoval úředník životního prostředí, a obratem Woolase označili za islamofoba. Pozoruhodnější však byla reakce vědecké obce. Za všechny vyjádřili názor na sňatky bratranců a sestřenic politoložka Diane Paulová z bostonské Massachusetts University a evoluční biolog Hamish Spencer z novozélandské University of Otago. Oba na stránkách prestižního vědeckého časopisu PLoS Biology prohlásili obavy ze sňatků bratranců a sestřenic za přehnané a jejich zákazy za vědecky neodůvodnitelné.
V mnoha zemích včetně České republiky jsou sňatky rodičů s jejich dětmi stejně jako manželské svazky mezi sourozenci zakázány zákonem. Jinde jde místní legislativa ještě dál a zahrnuje i sňatky bratranců se sestřenicemi. Takové zákony platí například v 31 státech USA, v Číně, Jižní a Severní Koreji nebo na Tchaj-wanu. Ovšem i tam, kde nejsou podobné sňatky zakázány, nesou si svazky bratranců a sestřenic častokrát stigma něčeho, „co se nedělá“. Ve prospěch takového náhledu zdánlivě hovoří i oficiální čísla: Americká Národní společnost genetických poradců ve svých materiálech z roku 2002 uvádí, že děti bratranců a sestřenic čelí ve srovnání s ostatními dětmi o 1,7 až 2,0 % vyššímu riziku vrozených postižení a mají o 4,4 % větší šanci, že zemřou ještě před dosažením dospělosti. Veřejnost si obvykle obě čísla „průměruje“ a nárůst rizika závažných zdravotních komplikací u dětí počatých bratranci a sestřenicemi se mnohdy udává jako tříprocentní.
Jak už to tak ale bývá, jediný číselný údaj charakterizuje složitý fenomén velmi nepřesně. Výskyt dědičného defektu závisí například na tom, jak četný je v dané populaci výskyt příslušného poškozeného genu. Pokud je poškození vzácné, nebude představovat problém ani v případě sňatků mezi blízce příbuznými. Pokud je gen hojný, pak bude postižení hrozit i dětem ze svazků mezi nepříbuznými lidmi. Zdaleka ne všechny defekty, jež jsou patrné od narození, jsou dědičné. Svou roli může sehrát například podvýživa těhotných žen a jejich nevhodná životospráva.
Výskyt takových defektů zákaz sňatků mezi bratranci a sestřenicemi nesníží. Důležité je například také to, zda jsou příslušníci dané sociální skupiny ochotni podstoupit vyšetření plodu a zda v případě jeho postižení souhlasí s interrupcí. V anglickém regionu West Midlands tvoří děti pákistánských přistěhovalců jen 4,1 % všech novorozenců, ale připadá na ně asi 33 % všech dědičných vad. Hlavní příčinou této situace však nemusejí být sňatky mezi blízkými příbuznými. Zákaz by zřejmě nepřinesl radikální zlepšení.
Paulová a Spencer ve svém článku kritizují samotnou myšlenku zákazu sňatků sestřenic a bratranců. Podle nich jde o projev čisté eugeniky – tedy snahy zasahovat do lidské reprodukce s cílem zvýšit genetickou kvalitu potomků. V jiných případech přitom tak úzkostliví na nebezpečí nejsme, jak ukazují případy žen, které se rozhodly počít dítě po čtyřicítce.
Riziko, že bude dítě pětačtyřicetileté matky postiženo Downovým syndromem, je vyčísleno na 3,6 %. Je tedy srovnatelné s rizikem postižení v případě sňatku bratrance se sestřenicí. Přesto není ženám nad čtyřicet let mateřství zakazováno. Lidé postižení Huntingtonovou chorobou mají dokonce padesátiprocentní šanci, že předají toto smrtelné dědičné onemocnění dětem. Přesto ani jim nikdo v početí dítěte výslovně nebrání.
„Zákazy sňatků bratranců a sestřenic vycházejí z přežitých předsudků, jež měli naši předci o přistěhovalcích a vesnické chudině, a jsou založeny na silně zjednodušeném chápání genetiky. Neexistuje pro ně vědecký důvod,“ uzavírá Hamish Spencer.
***
VŠECHNO JE JINAK Riziko, že bude dítě pětačtyřicetileté matky postiženo Downovým syndromem, je srovnatelné s nebezpečím postižení dítěte počatého bratrancem a sestřenicí. Nikoho přitom nenapadne ženě středního věku mateřství zakazovat. A vyčítal si Charles Darwin svůj sňatek zbytečně?
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
