LN přinášejí první ukázku z knížky Na úsvitě nové doby, kterou nakladatelství Plus vydává příští měsíc.
Jak padl starý řád v městě Pepově Týnci nad Lesem (toto město se svými typickými znaky nechť nám slouží jako zmenšené vydání celé vlasti), vyprávěli jsme už v díle Konec starých časů. Ale obáváme se, že i onen drahý a úporný čtenář, jenž naše vyprávění přelouskl (a přesto sáhl k této druhé části kroniky), už leccos zapomněl z neobyčejně členitých a pestrých dějů, že mu osoby a osůbky vypadly z paměti a mnohé vybledlo. A což krajané někde na tichomořském atolu, kde třeba utonula kánoe s poštou a oni dostali později jen druhý díl knihy? A vůbec by se mohlo stát, že se budoucím věkům dochová jen druhá část knihy. Jaké úsilí by pak museli vyvinout učenci a znalci novověku, aby mohli s bídou rekonstruovat, co předcházelo událostem vyprávěným v tomto svazku! Proto, než naše kronika vyrazí po stopě nových událostí, podejme zhuštěný přehled událostí starých, ovšem jen relativně starých, neboť zůstanou věčně mladé.
Právě jsme byli svědky, jak hlouček výtržníků byl dopraven do okresní věznice v Kněžehradu, aby tam byl mužnými metodami vychováván v uvědomělé lidokratické socialisty. Mladý muž, jenž se o to zasloužil, spal dosud tvrdě na koberci v růžovém salonku hotelu Atlantik. Byl to kandidát marxistických věd Áda Servít, zvaný „rudý komisař“, jenž toho času studoval v Moskvě na prezidenta a přijel do rodného města právě – čirou náhodou – před Velikým únorem. Hned se postavil v čelo místní svazácké organizace, aby naučil výkvět mládeže, jak pracovat s masou. On to byl, jenž zavolal telefonicky z Kněžehradu posily proti davu výtržníků, kteří pod okny sekretariátu volali: Ať zhyne prevít Servít! Sám prchal oknem záchodku do přírody, aby snad národ nešťastnou náhodou nebyl připraven o příštího prezidenta.
Tehdy revoluce zakolísala a vlády se na chvíli zmocnila reakce, představovaná pěti členy mokrého bratrstva Ohnivých mužíků, vedených Prokletým básníkem, což byl místní knihkupec pan Žahour. Ohniví mužíci se šli napít do hotelu Atlantik a při svém vpádu si počínali tak hlučně, že poděsili celý akční výbor, jenž tam právě oslavoval vítěznou revoluci.
Akčové v čele s předsedou Pepou Cholévkou uprchli, tak jak byli, v ponožkách, do mrazivé noci. Mladíci, oslněni snadným vítězstvím, začali si vést zpupně. A když pak byl Áda Servít zaskočen a předveden tomuto fašistickému štábu, vykonali na něm boží soud, donutivše ho, aby bez řádného podkladu vypil naráz láhev silné lihoviny. Tak padl Áda Servít a dosud se neprobral. U padlého hrdiny hlídkovala nyní jeho slečna Dana Marečková, kdysi recesistka, nyní komunistka, dřímajíc v křesle.
Bujní mladíci, rozjařivše se šampaňským, které utrhli od úst lidovým vůdcům, vpadli poté do kabiny městského rozhlasu a odtud vysílali hanebné a urážlivé výzvy a výroky, slibujíce vůdcům pokrokového lidstva, že budou o hlavu zkráceni. Tehdy se zdálo, že věc pokroku je ztracena. Lid prchal z ulic, milice zahazovaly zbraně, svazová mládež se poděšeně plížila při zdi domů, aby si převlékla košile.
A tu, když už se zdálo, že reakce triumfuje a pokrok zanikne, zasáhl nejudatnější muž týnecké revoluce, řezník z jatek Eman Pancíř. Oslavoval právě v baru Na dolívce své zasnoubení, když ho došla zpráva, že fašisté se zmocnili městského rozhlasu. Čacký řezník vytrhl sám do pole, v radnici se ozbrojil halapartnou, kterou odňal plechovému rytíři na chodbě, a samojediný vypudil fašistickou hordu z rozhlasové místnosti. Tak se tento muž z lidu navěky zapsal do dějin sociálních zápasů ve střední Evropě.
Kde byli v té době ostatní bojovníci za pokrok? Akční výbor se uchýlil do Cholévkova bytu a sušil si tam promočené ponožky – v té chvíli nebyl schopen akce. Jediný školený válečník místních komunistů, španělský legionář Don Barcelona (občansky hostinský Antonín Motl), zradil revoluci. Odmítl zatknout svého otcovského přítele pana Breburdu, autora potupného výroku, o němž už byla řeč, a raději uprchl z města. Skrýval se společně se sesazeným primářem místní nemocnice v primářově víkendové chatě.
Intelektuální hlava místních komunistů, gymnaziální profesor Šošolka, žactvem zvaný Malý Sovět, byl vyřazen z boje na začátku událostí. Spěchaje na lidový mítink byl napaden záludným školníkovým psíkem Flotýnkem, jenž Sovětovi roztrhl nohavici. Když si Malý Sovět převlékal doma kalhoty, vtrhl do jeho mansardy zmíněný Eman Pancíř, ozbrojený lahvemi předválečných destilátů, a připíjeli na vítězství lidu tak dlouho a tak vydatně, že subtilní pan Šošolka nevydržel řeznické tempo a odpadl. (...)
Po zahnání Ohnivých mužíků neměla už reakce v Týnci nikoho, kdo by se mohl vážně postavit na odpor uvědomělým masám. Otec Breburda byl soukromník, železničář v penzi, a nemohl se tudíž srocovat. Nebezpečné strany sociálně demokratická a národně socialistická byly zbaveny hlav – truhlářský dělník Pilát seděl v místní base za výrok Heil Gottwald a řídící Semerák, jak víme, byl už podroben převýchovné proceduře. Lidovecký předák kaplan Šťovíček sice mužně čelil v národním výboru řevu pokrokářů, ale nic tím nedokázal. A konečně zlé káčátko týnecké levice, bouřlivý profesor Popílek, jinak Dlouhý Ferda, miláček studentů a posměšný komentátor marxistických pouček, se vnitřně rozložil za přispění amylalkoholu a přiboudlin a spal nyní s hlavou na stole v hospodě zvané Afrika. Ostatní intelektuálové se sešli k poradě u osvíceného lékaře dr. Bobka, vzali s povzdechem na vědomí, že se nedá nic dělat, a opět se rozešli.
***
Bujní mladíci, rozjařivše se šampaňským, které utrhli od úst lidovým vůdcům, vpadli poté do kabiny městského rozhlasu a odtud vysílali urážlivé výzvy
VÍTĚZNÝ ÚNOR JAROSLAVA ŽÁKA Jaroslav Žák (1906 – 1960) je znám širokému publiku jako autor veselých příběhů z prostředí první republiky. Jednak studentských (Študáci a kantoři, Cesta do hlubin študákovy duše), ve zfilmované podobě stále reprízovaných, jednak trampských. Životaběh gymnaziálního profesora a satirického spisovatele ovšem přerušuje komunistický puč. Již 3. března 1948 je Jaroslav Žák vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů s tím, že by mohl být opět přijat, kdyby sepsal dílo dosvědčující jeho kladný vztah k novému politickému uspořádání. Žák nelení a nové dílo píše, to ale dosvědčuje jeho vztah k režimu více než kritický. Jde o satirický román ve dvou svazcích, popisující komunistický puč, jak se odehrával na malém městě (v Jaroměři). Píše jej do šuplíku na přelomu let 1948 až 1949, takže vydat ho může až po sametové revoluci jeho přítel Jiří Chvojka, jemuž jej Žák svěřil do úschovy. Loni vyšel svazek Konec starých časů v nakladatelství Plus. A my přinášíme ukázky ze svazku Na úsvitě nové doby, který Plus vydá v polovině srpna. Je to vlastně příspěvek k 50. výročí Žákova skonu, který si připomeneme 29. srpna.
