Při obědě zazvonil telefon a ohlásil se kdosi z generálního štábu s oznámením, že Sedláčka vyzvedne autem. Za chvíli před domem zaparkoval tatraplán. Tomáš Sedláček vzpomíná: „Vzadu seděl nějaký podplukovník, podali jsme si ruce a tatraplán se rozjel. Podplukovník se zeptal: Máte nějakou zbraň? Samozřejmě že ne, odpověděl jsem A pak už to bylo jasný. Jeli jsme na Prašný most a místo doleva na Kulaťák ke generálnímu štábu jsme to vzali doprava na Hradčany, rovnou k Domečku.“
Tomáše Sedláčka dovezli k Loretě, za vraty Domečku-vyšetřovny vytáhli dvoumetrového vojáka z auta, nasadili mu pouta a u hlavního vchodu si ho převzal „ředitel“ František Pergl. Generál vypráví: „V prvním patře byla dřevěná tabule, kde visela různá pouta, okovy a další pomůcky. Pergl na ně ukázal, abych prý viděl, co mě čeká.“ Ve vyšetřovně u nedalekého Vyššího vojenského soudu pak Sedláčka usadili se zavázanýma očima na židli a ozval se hlas vyšetřovatele Jaroslava Řičici: „Hovořte o své trestné činnosti!“
Sedláček si vybavuje mladého Řičicu a jeho surovosti: „Nic jsem neudělal, nevěděl jsem, o čem mám mluvit, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den zavolali Pergla, dali mě do řetězů, na nohy okovy Řičica mě mlátil, sedm facek jsem od něho dostal. Pamatuji si to přesně.“ Chodím na „kurz paměti“ Po prvních výsleších odvedli Sedláčka zpátky na celu. Nesměl si lehnout, nesměl spát. Devět dní byl vyčerpaný a ztýraný přiváděn k výslechům. Zprvu nechápal, proč ho zatkli, ale nakonec mu došlo, že má být obviněn z připravování převratu a přechovávání zbraní: „Výslechy se nedaly vydržet. Máte halucinace, bolesti, nevíte, co se s vámi děje, máte pocit, že to, co vám říkají, je pravda.“ Protokoly vyšetřovatele Řičici na smrt zničený Sedláček podepsal. Vyspal se a podpis odvolal. Výslechy začaly nanovo.
Jaroslav Řičica, původně železniční zaměstnanec, má za sebou vojenskou kariéru, kterou ukončil v osmdesátých letech v hodnosti podplukovníka. Dnes bere slušný důchod - a jediné, co mu chybí, je prý paměť. Je mu třiaosmdesát let. V červnu 1950 měl Řičica po vojně a projevil zájem o další službu. Byl tedy povolán na 5. oddělení ministerstva národní obrany (obranné zpravodajství) jako výslechář. Do roku 1972 pracoval jako vyšetřovatel na Hlavní zprávě vojenské kontrarozvědky. Dnes žije v jednom Domě s pečovatelskou službou v Praze, kde jsem ho navštívil a zeptal se ho, co si vybavuje ze svého života. „Nic si nevybavuji,“ odpověděl Jaroslav Řičica: „Chodím na kurz paměti.“ A čím jste vlastně v životě byl? „No, dělal jsem na dráze a potom jsem byl v armádě voják.“ Co jste v armádě dělal? „No to vám říkat nebudu.“ Proč ne? „Podepsal jsem to kdysi, tak je to tajné.“ Dodnes je to tajné? „Já nevím. Ale nic vám říkat nebudu, protože si z toho nic nepamatuji.“
Mohu ještě jednu otázku? Tomáš Sedláček, říká vám to jméno něco? „Vím.“ Kdo to byl? „Voják. Nebudu vám nic říkat.“ On totiž o vás vypráví, že jste ho vyšetřoval. „To si nepamatuji, ale tehdy jsem nebyl vyšetřovatel.“ Říká, že jste ho dokonce mlátil? „To je blbost.“ Znal jste velitele věznice Pergla, který byl za násilí na vězních dokonce odsouzen? „Znal jsem ho jenom ze služby. Já si potřebuji sednout.“
Co si o tom dnes myslíte, že političtí vězni takto vzpomínají? „Co zažili, to vypráví.“ Je to tedy pravda? „Já už nevím, nepamatuji si. Vždyť je to šedesát roků. prosím vás!“ Jaroslav Řičica pracoval u vojenské kontrarozvědky. Ptám se ho tedy, čím se zabýval: „Tam už jsem byl vyšetřovatel.“ A jaké zločiny jste vyšetřoval? „Zločiny, hm, zběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství a poslední dobou asi deset roků jsem dělal referenta pro vnitřní utajení“ Tomáš Sedláček vyprávěl, že měl vlastně velké štěstí, že dostal vás, protože jste ho jednak tolik nemlátil a... „Já jsem ho vůbec nemlátil. To si vymýšlí. Já jsem ho nevyšetřoval, nezatýkal, já jsem se tam více méně díval, učil psát na stroji.“ Co jste zapisoval? „Co Sedláček diktoval, to jsem napsal.“ A co tedy Tomáš Sedláček spáchal? „Já nevím, nevím, za co byl žalovaný.“
Podle vzpomínek pamětníků politických vězňů z padesátých let docházelo často k fyzickému i psychickému násilí... „Podívejte se, to jsem se všechno dozvěděl pravděpodobně až po roce 1989. Takže nic nevím.“ Byla to podle vás doba totality? „Tak já jsem to tehdy nepovažoval za totalitní režim. Prostě jsem nastoupil a plnil rozkazy. Já jsem byl povolán do armády, já jsem měl dělat na dráze“
Bývalého komunistického výslecháře, dnes třiaosmdesátiletého Jaroslava Řičicu, donedávna vyšetřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Řízení proti němu bylo zastaveno s odůvodněním, že se na něj vztahuje amnestie už z roku 1960. Generál Tomáš Sedláček byl roku 1951 odsouzen na doživotí a z kriminálů vyšel teprve po amnestii roku 1960.
lidovky.cz Další příběhy naleznete na www.lidovky.cz/bezpravi
***
Mnozí nepřežili...
Pravomil Raichl nebo Tomáš Sedláček měli ještě „štěstí“ -komunismus přežili. Divizní generál Heliodor Píka byl popraven, plukovník Karel Sedláček se z následků týrání nikdy nevzpamatoval, Karel Kutlvašr zemřel rok po propuštění z věznice, letec Josef Bryks zahynul v Jáchymově, další příslušníci RAF na hranicích. Úplný seznam vojáků, kteří za odpor proti komunismu zaplatili životem, by byl o dost delší.
O autorovi| Mikuláš Kroupa, redaktor Rádia Česko
