Přesně před týdnem, 22. srpna, zemřel v Praze po vleklé nemoci v jedenašedesáti letech nakladatel a fotograf Oldřich Egem. Od roku 1992 vydal víc než 180 titulů, vedle ryze komerčních, jako byl například Dallas, i u nás po listopadu ’89 poprvé kultovní Obratník Raka (ještě ve spolupráci s časopisem Reflex), Zachráněnou generaci o siru Wintonovi či literaturu faktu o holokaustu.
Byl ale především kolega a přítel mnoha českých novinářů, včetně mne. Strávili jsme spolu řadu měsíců na cestách, protože Olda uměl nesmírně vynalézavě otevírat skulinky k cestování ještě i v pečlivě zatažené železné oponě, stvořili jsme spolu knihy jako Pět misek bez dna (cestopis o Indii, Nepálu, Barmě, Bangladéši a Thajsku) či Kus Ameriky (ještě se spoluautorem Zdeňkem Procházkou). A když se spolu dva chlapi toulají světem systémem „Za dolar spím, za dolar jím“, je to důvěrnější vztah než manželství.
Byl to Olda, kdo si hodil můj ranec na záda, když u himálajského kláštera Muktinath odmítlo mé tělo šlapat dál, protože mě sklátila horská nemoc a chtěl jsem tam umřít. Byl jsem to já, kdo naopak Oldu naléval hořkým čajem, když jsme si u Tádž Mahálu koupili hašiš a on po prvním pokouřeníčku zjistil, že je na něj alergický. Oba jsme řešili záplavu švábů, která se na nás vyrojila v noclehárně v bangladéšské Dháce, sotva jsme zhasli, oba jsme se navzájem hlídali v tlačenici na asijských nádražích i ve vlacích, nacpaných čtyřmi patry lidí - od podlahy až po regály na zavazadla. A byl to zase Olda, kdo nám oběma zachránil život v Barmě. Měli jsme jen sedmidenní vízum, vlak, který přijel o půlnoci na přecpané nádraží v Mandalaji, byl už sám tak přecpaný, že ani neotvíral dveře. A nám bylo jasné, že pokud druhý den neodletíme z Rangúnu, vzdáleného šest set kilometrů, zavřou nás. Olda neváhal ani na vteřinku. Zaťukal na nejbližší okno, a když ho zvědavé asijské tváře otevřely, hodil dovnitř batoh, vlezl za ním po hlavě - a jeli jsme. Na podlaze pod sedadly ještě místo bylo. „Každá situace je řešitelná!“ opakoval Olda šťastně své základní životní krédo, které si často připomínám i já.
Ta jeho situace bohužel v posledních letech řešitelná nebyla. Jakoby zázrakem přežil v roce 1997 mozkovou příhodu, svou nezlomnou vůlí se naučil znovu mluvit, myslet, chodit, a dokonce i jezdit na kole. Několikrát mě lákal uprostřed zimy s ručníkem kolem krku: „Pojď si zaplavat do Berounky!“ Buldočí rvavostí se dostal zpět do života i do práce. Jenže mozek, zalitý krví, se odmítal zrevitalizovat. Jako když se dům až dlouho po povodni začne hroutit.
Pak už jen ležel ve špitále, když jsem za ním chodil, snažil se žertovat: „Víš, já skoro nevidím, tak si musím sestřičky ohmatávat, abych je rozeznal!“ A když ho přede mnou krmili, odháněl mě: „A teď už běž! Ty bys mi určitě sežral večeři!“ Pochopil jsem, že si pouští naše společné vzpomínky pořád dokola na zeď. Byly to jediné, co mu zbylo. Čím dál častěji míval dny, kdy mě nepoznal nebo mi tiše šeptal: „Chtělo by to pistoli.“ Anebo: „Nesehnal bys mi cyankáli?“
Ten tichý hlas bych pouštěl všem politikům, kteří jsou proti eutanazii. A bude mi vždycky líto, že jsem nebyl až tak silný a tak schopný oběti, abych mu to cyankáli opatřil a podal.
Buldočí rvavostí se Olda dostal zpět do života i do práce. Jenže mozek, zalitý krví, se odmítal zrevitalizovat.
