Peníze na průzkumy a analýzy školství jsou, ale na uskutečnění jejich závěrů už chybějí
Žijeme ve světě výzkumů, průzkumů a šetření. Ministr školství Ondřej Liška nám včera slíbil další. Jeho resort míní zadat v nejbližší době sociologický výzkum zaměřený na „analýzu podoby a příčin předčasného vyčlenění dětí ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí“. A taky detailní „analýzu individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami“ doplněnou několika dalšími „rychlými šetřeními“. Záměr je to jistě bohulibý, a hlavně požehnaný. Evropskou unií.
Ta má podobné projekty plné statistik a grafů ráda a dává na ně poměrně dost peněz. Ovšemže za předpokladu, že druhou část finančních prostředků poskytne státní rozpočet konkrétní země.
Nic proti statistikám a grafům. Některé bývají i zajímavé. Například ty, které ukazují, že efektivita školských systémů v rozvinutých zemích nemusí nutně souviset s množstvím finančních prostředků na školství vydávaných, ba ani s velikostí tříd, tedy počtem dětí ve třídě. Skvělých výsledků totiž dosahují kupodivu i země, kde má běžná třída čtyřicet žáků.
Troufám si však tvrdit, že nejméně polovina z bohatě dotovaných výzkumných projektů nepřináší o mnoho víc než to, co všichni už stejně víme. A že poznatky, jež přinesou shora zmíněné analýzy sociálně a kulturně znevýhodněných žáků, by nám řekla, kdybychom se jí zeptali, každá zkušenější učitelka speciální (dříve zvláštní) třídy (dříve školy).
A taky sociální pracovnice. Ano, děti z romských a některých dalších rodin potřebují dobrou diagnostiku a zvýšenou péči sociálních a pedagogických pracovníků. Stejně tak jako jinde (ale možná už i u nás) děti přistěhovalců.
Způsob, jak jim ji průběžně poskytovat, aby se dostaly ze začarovaného kruhu sociálního vyloučení, je však ve světě už víceméně znám. Stačí jej aplikovat.
Existují země, kde jsou přidělováni osobní koučové každému dítěti, kterému hrozí, že by mohlo ze vzdělávacího výtahu nějakým způsobem vypadnout anebo se v něm nebezpečně zadrhnout.
A taky už se ví, že děti by se neměly „nálepkovat“, což je aktuální zvláště dnes, kdy se ve školách rozdávají vysvědčení.
Čím dál víc se doporučuje, aby se známkami nepoměřovalo množství chyb, které dítě udělá, ale spíš to, jestli se mu podařilo někam se za hodnocené období posunout.
Možná si to málokdo uvědomuje, ale právě v takových věcech (nikoliv v množství vědomostí), spočívá pokrok, který udělaly vyspělé země ve vzdělávání.
Mimochodem to není tak dávno, kdy se všechno, co se po dětech žádalo, poměřovalo ostatními: Jak to, že vynecháváš písmenka, když jiní ne? Jak to, že nemáš deskriptivní vidění, když jiní mají... Ba i: Jak to, že nemůžeš dýchat na louce plné sena, když jiní mohou?
Dneska už se ví, že předpoklady máme každý jiné, úspěch však potřebujeme zažít, alespoň v dětství, všichni. Další sociologické šetření to může tak nanejvýš potvrdit.
Abychom nebyli nespravedliví, může přinést i malý posun, ovšem za nemalé peníze.
Kdyby někdo pátral, kde ušetřit peníze, aby se mohlo přidat učitelům, asi by neškodilo podívat se také na podobné projekty. Problém je v tom, že ty evropské zdroje jsou zaměřené na ně.
Celý systém trochu připomíná mlýnek na maso: nemalá část toho, co do něj vložíte, se zachytí v soukolí mašiny. A co je horší, karbanátky se nakonec stejně neupečou, protože na kuchaře už peníze nezbyly. Bílá kniha Během uplynulého školního roku jsme měli možnost seznámit se s několika zásadními školskými projekty, z nichž největší je zřejmě strategický dokument Bílá kniha terciárního vzdělávání.
Ten zmapoval nedostatky našeho vysokého školství, porovnal je se zahraničními systémy a nastínil několik závažných témat k diskusi. Omezení akademismu, zapojení externích subjektů do vedení vysokých škol, školné a více sociálních stipendií.
Práce to nebyla nikterak malá. Otázka ale je, jestli by změny, které dokument navrhuje, nepřinesl přirozený vývoj sám.
Tím nechci říct, že by se na průzkumy a analýzy a strategické dokumenty mělo úplně rezignovat. Spíš, že by se mělo zvažovat, jestli něčemu pomohou. A jestli nesuplují něco, na co už si stejně platíme lidi. Například na problematiku menšin, tedy hlavně té romské, má Výzkumný ústav pedagogický své vlastní experty.
***
Nemalá část toho, co do mlýnku vložíte, se zachytí v jeho soukolí. A co je horší, karbanátky se nakonec stejně neupečou, protože na kuchaře už peníze nezbyly.
O autorovi| Radka Kvačková, redaktorka LN e-mail: radka.kvackova@lidovky.cz
