Stojím uprostřed Fantovy kavárny a hledím do monumentální kupole zdobené štuky a plastikami významných umělců své doby a obrazy měst a jejich znaků, které mně mají připomenout, kam všude bylo možné se tehdy po železnici dopravit. Za zády mám původní hlavní vchod a zvenčí ke mně doléhá dunění aut proudících po magistrále, jež jako neurotický had natažená napříč Prahou odděluje od sebe kdysi svébytné urbanistické celky.
Uvnitř budovy jsme však v jiném čase, ve světě železnice, která kdysi hnula světem a jako hlavní motor průmyslové revoluce změnila zavedené pořádky. Skrz staré dveře vidím zřízence, jak po peroně tlačí vozík s bůh ví čím, zatímco se z nějakého kouta haly vyloupne nezvladatelný bezdomovec, aby mě svým žadonícím pohledem a nataženou rukou ztrestal za to, že jsem si dovolil zastavit uprostřed oranžovou barvou prozářeného prostoru a drze v něm zůstal čnít na očích.
Zatímco dělám, že neexistuju, napadá mě, jak demokratickým počinem vlastně systém železnice byl, když umožnil vzniknout fenoménu nádraží, architektuře, která jako první svou podstatou umožnila střetávání rozdílných společenských tříd ve společném prostoru. Vlastní postavení šlo jednoduše demonstrovat zakoupením jízdenky první, druhé nebo třetí třídy a s ní projít příslušným vchodem, tehdy ještě pro první třídu odděleným. Nakonec se ale stejně všichni sešli ve vstupní hale nebo na peroně.
Když Josef Fanta vyhrál v roce 1899 soutěž na rozšíření a stavbu nádražní budovy, v tehdy již zastaralém secesním slohu, nikdo nemohl tušit, že vznikne významná kulturní památka, kterou ani takový zásek, jakou byla stavba magistrály a nové odbavovací haly, nedokázal podetnout, ačkoli se o to komunističtí vizionáři poctivě snažili.
I dnešek se chce na nádraží podepsat. Od 14. prosince 2006 probíhá na „Wilsoňáku“ rozsáhlá rekonstrukce, od níž si magistrát slibuje, že udělá tlustou čáru za provinčním charakterem pražského železničního svatostánku. Provádí ji italská společnost Grandi Stazioni, která si jméno vybudovala na rekonstrukci nádraží v Římě, a která si možná na tom pražském vyláme zuby. Už dnes je jasné, že rozpočet 650 milionů korun stačit nebude a zatím otevřené luxusní obchody působí uprostřed hlavní haly jak pěst na oko.
Nádraží je svět, kde nikdy neprší, nefouká vítr a v zimě nemrzne. Vedle proudící řeky lidí zde žijí zasnění nádražáci, zevlující policajti, stánkaři a bezdomovci, a ne náhodou se říká, že to pražské hlavní je obrazem Východu ve střední Evropě. To ostatně potvrzuje i paní z kiosku na druhém nástupišti, jenž má svým jednoduchým sortimentem uklidnit znejistělé cestující, kteří se vynořili z bíle vykachlíčkovaného koridoru spojujícího jednotlivé perony. Když si kupuji lahvové pivo, dlouze se zadívá do oblouků ocelové konstrukce. Vypráví, že za těch 40 let, co tady pracuje, nikdy tohle místo, které je den co den prosáklé dojemným loučením a radostným vítáním a kterému se dřív kvůli Fantově architektuře říkalo „zámecké nádraží“, nepůsobilo tak zpustle a beznadějně jako dnes. Skromně namítnu, že právě proto jsem tady.
Petr Králík, fotograf
