VNew York Magazine psali o konci knihy. Článek se jmenoval Konec, aby to došlo i těm méně sečtělým, a popisoval kruté konce knihbyznysu v Americe. Prodeje knih padají, mezi vydavateli vládne hysterie a „všude vídáte jen proroky zkázy, Kasandry v černých kostýmcích, jež se nad elegantními obídky dohadují Co Se Musí Udělat“, padají hlavy ředitelů a nakladatelští redaktoři ztrácejí práci, a kdo ví, jestli do pěti let se newyorský HarperCollins nebude muset vystěhovat z těch dvaadvaceti pater v budově na třiapadesáté, případně se alespoň uskromnit na jedenáct. V článku Konec je zmiňováno - coby jakési ironické memento mori - webové video, v němž se dvanáctiletý syn jedné nakladatelské redaktorky, vyjadřuje o knihách. „Komiksy jsou super, protože to neni televize, a při tom je! Ale jinak... bejt po mym, předělal bych všechny knihy na filmy, aby se nemusel ztrácet čas čtením.“
Civilizovaný člověk s knihovnou se na tomto místě přirozeně hořce a obmyslně zasměje, kam ty časy spějí, nastává soumrak knihy, konec písemnictví, zrodila se generace, která si bude zas vyměňovat informace obrázky a videa ve formátu 3gp. Jenže kdo kdy zabrousil na blog.cz, dobře ví, že dnešní mládež píše více než kterákoli před ní (s trochou optimismu lze doufat, že s postupem času přejde z „olol“ a „x:D“ na celé věty), navíc současný odliv televizních diváků směrem k internetu vlastně vrací psanému textu dominanci, kterou mu televize kdysi vzala, takže písmena - a snad i slova, dost možná ve větách - s námi zůstávají. To jen knihy nás snad opouští, snad procházejí metamorfózou, třeba se slova budou před námi zjevovat jako hologram ve vzduchu, třeba se usadí v částicích titan dioxidu namočených v hydrokarbonovém oleji vašeho elektroferotického papíru. Spíš bychom se měli ptát, jaká budou.
Protože když jsem konečně po čtení scénářů mohl sáhnout zase ke knihám, objednal jsem si opulentní zásilku z Amazonu, rozbalil balík a ze zvyku přičuchnul k novým románům. Ale něco se za tu dobu změnilo. Knihy nevoněly jako dřív, smrděly úplně stejně jako scénáře. Každá z nich volala: „Zfilmujte mě, prosím! Pohleďte na to, jak jsem plná úsporných dialogů, které bude do scénáře možno jen opsat? Podívej na mé kapitoly - nepřipomínají spíš obrazy? A mé odstavce, vždyť to jsou střihy! Střídám prostředí, aby se diváci nenudili, používám fantazii, ano, ale jen takovou, na kterou by stačila moderní triková technologie. Popisuji scenerie, ale vnitřku hrdinů se vyhýbám, protože se to ve filmu špatně ukazuje. A mám rozumnou délku!“ S každou další stránkou se ukazovalo, že ten mladý chlapec si nevšiml, že knihy na filmy už někdo předělal, že se slovo mění z nositele myšlenky na popis obrazu a situace. Z celé zásilky knih byla knihou jen Deaf Sentence od Davida Lodge. Otráveně jsem sáhl do knihovny a vyndal Další dálniční atrakci od Toma Robbinse, notoricky nezfilmovatelného autora (jednou to zkusili a ani Uma Thurmanová jim nepomohla), přečetl: „A diváci seděli jako přibití, přivázaní ke kůlu vrozené viny, jejich myšlenky pádlovaly kolem břehů tichého jezera uprostřed borových lesů nebo pobízely ostruhami poníka ke cvalu v ohbí kaňonu, všechny cestičky však vedly přímo a zřetelně na scénu masového vraždění.“ A představil si, jak by to vypadalo ve scénáři. „Lidi sedí.“ Knihy nás nemohou opustit. Pokud budou používat správná slova.
Kdo kdy zabrousil na blog.cz, dobře ví, že dnešní mládež píše více než kterákoli před ní
