Tuto otázku si klade i Diamond v závěru druhé části knihy – a není těžké uhodnout, jaká asi bude jeho odpověď. Duch demokracie je totiž svým způsobem i jeho vyznáním víry v demokracii. Když knihu odkládáme, nemůžeme být na pochybách, že Diamond považuje snahu po demokratickém politickém zřízení za vlastní a téměř vrozenou celému lidskému pokolení, a demokracii za jeho přirozený stav, a proto uskutečnitelnou ve všech kulturách a světadílech. Hlásí se k velikému zástupu těch, kteří „zasvětili svůj život boji za svobodu“ (ve věnování knihy výslovně jmenuje i Václava Havla). Víra v demokracii Autor začíná vzpomínkami na rok 1974 v Portugalsku, kde byl svědkem vojenského převratu, první fáze přechodu od Salazarovy diktatury k pluralitnímu režimu západního typu. Převraty na Pyrenejském poloostrově, které přivedly tamní národy zpět do evropské liberální rodiny, chápe jako start a nedílnou součást univerzálního hnutí za svobodu a demokracii, jež postupně, v několika zřetelných vlnách, zachvátilo ostatní světadíly. Patří k němu podle jeho názoru i změny politického systému v klíčových zemích Jižní Ameriky, jakož i emancipace zemí střední a východní Evropy z postavení satelitů Sovětského svazu. Do tohoto procesu Diamond zahrnuje i zhroucení samotného centra tohoto bloku, následované rozpadem někdejšího ruského impéria, jenž považuje za výsledek nevyhnutelného vývoje, jakkoli o tři čtvrti století opožděný pro bolševickou revoluci a nezdařený komunistický experiment.
Do stejné kategorie podle autora patří i překonání diktatur a „kultu osobnosti“ v několika významných afrických státech, součástech někdejších koloniálních impérií. V tomto univerzálním pohybu směrem k demokracii se mu jeví kontinuita autoritativních režimů v jihovýchodní Asii, počínaje Singapurem, jinak vzorným žákem, pokud jde o ekonomický rozvoj a modernizaci, a konče Indonésií, jakožto rušivá výjimka. Český čtenář se možná trochu pozastaví nad tím, že éra a zkušenosti pražského jara, chartistického disentu a sametové revoluce se tu dostávají do společné kategorie s odbojem proti poměrně krátkodobým, sociálním dosahem v podstatě povrchním a rozhodně „netotalitárním“ jihoamerickým vojenským diktaturám. A neméně překvapivé pro něj bude, že se přitom jedinečná dějinná kapitola vcelku nenásilného návratu celého středovýchodního regionu do evropského politického, ekonomického a kulturního systému redukuje na složku „třetí vlny“ daleko širšího globálního jevu.
Diamondův výpočet jednotlivých fází a zeměpisných oblastí „demokratické revoluce“ uzavírá úvaha o jejích vyhlídkách na Blízkém východě. Tím se dostává do středu našeho zájmu i současný, velmi živý spor o meritum americké zahraniční politiky, zaměřené k uskutečňování demokratického modelu v nejrůznějších končinách světa, obecně označované (se zřetelným přízvukem skepse) jako „demokratický mesianismus“. Za zmínku stojí, že ačkoliv spor od samého počátku invaze do Iráku rozděluje americké veřejné mínění do dvou téměř nesmiřitelných táborů, nedá se tvrdit, že by ideologické umístění toho či onoho komentátora na pravolevé stupnici vždy spolehlivě určovalo jeho postoj v této věci. Názornou ilustrací tu jsou dvě nedávné publikace: kniha konzervativního publicisty Patricka Buchanana Den zúčtování – Jak velikášství, ideologie a chamtivost dnes rozvracejí Ameriku a politologická analýza Tamary CofmanWittesové Nejistý pochod svobody – Úloha Ameriky při budování demokracie v arabském světě. Prvně jmenovaná vyjadřuje z jasně konzervativních pozic zásadní odmítnutí dnešního kurzu zahraniční politiky Bílého domu; druhá, ačkoliv její autorka není členkou nynější vládní garnitury, hájí stanovisko, že americká iniciativa s cílem demokratizovat společnosti Blízkého východu má své dlouhodobé oprávnění.
Buchananova kniha se nezabývá výhradně otázkou vhodnosti a uskutečnitelnosti demokratického politického systému v sociálním prostředí formovaném islámem, ale čtenáři je brzy zřejmé, že impulzem k jejímu napsání byl autorův vášnivý nesouhlas s demokratickým aktivismem a politickou teorií, ne-li dokonce filozofií dějin, na které spočívá nynější (v pořadí už druhé) odůvodnění vojenské intervence v Iráku.
Svou kritickou analýzu zasadil autor do širší perspektivy. V úvodu hovoří o „příčinách, pro něž státy zanikají“. Jádrem jeho nemilosrdné kritiky je kapitola Evangelium, které hlásá George Bush, očividně inspirovaná dramatem irácké invaze a jejích následků. Historický rámec, v němž Buchanan argumentuje, zahrnuje údobí od konce první světové války do dneška. Odtud také čerpá své ilustrace. Československo a pozdější Česká republika figurují mezi těmi, které autor považuje za nejnázornější: jeho vývody nejsou vždy pozitivní ani lichotivé, ale také ne objektivní. Měl patrně v úmyslu dokumentovat vratkost demokratických institucí, jsou-li importovány zvenčí. Osud naší první republiky, její rozpad po Mnichovu a česko-slovenská rozluka z roku 1992 mají doložit, že demokracie Tomáše Masaryka (zde zmiňovaná v ironických uvozovkách), jejímž kmotrem byl prezident Woodrow Wilson, vizionářský politik, jehož horlivým žákem a napodobitelem je podle Buchanana George W. Bush, se nemohla udržet, protože byla zúčastněným etnickým skupinám víceméně oktrojována, vnucena zvenčí – podobně jako dnes chce americký prezident oktrojovat demokracii Arabům. Problém je v tom, že historická data, která Buchanan mnohdy čerpá z dosti sporných pramenů – v daném případě i z nacistické propagandy –, pokud vůbec o něčem svědčí, dokládají potíže jednotného centralizovaného státu v multietnických podmínkách tehdejší střední Evropy, nikoli však labilnost jeho demokratických struktur, ať už byly, nebo nebyly inspirovány americkým příkladem.
Demokracie jako nutnost Buchanan se nám v této práci představuje jako izolacionista skoro klasického typu. Po dlouhá léta platil za republikána, a ve volbách roku 1996 dokonce usiloval o republikánskou nominaci na prezidenta. Dnes se sám definuje jako „nezávislý“.
Třetí publikace zastává názor zcela opačný, a to z úplně odlišného hlediska. Jestliže Patrick Buchanan považuje snahy o šíření demokratického systému na Blízký východ za velikášství – „americkou hubris“ – a Larry Diamond opírá svůj optimismus stran vyhlídek demokracie v islámských zemích o její jakousi přirozenost mezi formami politické organizace, Tamara Wittesová spoléhá hlavně na argument její prospěšnosti pro všechny strany zúčastněné na současném dramatu na Blízkém východě. Tento názor shrnuje v lapidární formě ještě jednou v závěru své práce: „Demokracie v arabském světě není přepych ani bláhový sen, ale naprostá nezbytnost.“
Úspěch iniciativy k jejímu zavedení je podle názoru autorky životně důležitý ze tří důvodů: 1) jen on zaručí v této oblasti trvalou stabilitu; 2) demokratizace arabských společností je jediný účinný prostředek, jak zabránit tomu, aby se radikální islamismus dostal k moci; 3) zdánlivě pragmatická námitka, že podpora snah o demokratizaci omezí možnosti americké diplomacie získat a udržet spojence mezi arabskými konzervativními vládci, není opodstatněná. Je zajímavé, že při výpočtu argumentů ospravedlňujících americký demokratický aktivismus na Blízkém východě Wittesová pomíjí – nebo snad považuje za obsažený mezi řádky? – jeden, který se nám zdá pádnější než všechny ostatní. Totiž fakt, že jen v zásadě tolerantní politická kultura může být základem trvalé koexistence mezi politicky organizovanými společnostmi, to jest státy a národy, vyznávajícími různá náboženství. V současném světě pouze demokracie splňuje tuto podmínku. Vhodnost a užitečnost daného řešení ovšem sama o sobě nezaručuje, že bude zvoleno. Jestliže Wittesová uvažuje tímto způsobem, čtenář asi přesvědčen nebude. Autorka má zřejmě zato, že z většího časového odstupu dá historie americkému a západnímu aktivismu na tomto poli zapravdu. S Larry Diamondem sdílí i nevyslovený, ale zásadní předpoklad, na němž spočívá její demokratizační strategie: totiž že ve všech arabských společnostech jsou v akci síly směřující k politické modernizaci, jimž stojí v cestě řada vážných překážek (tradiční hodnotový systém, dílčí zájmy privilegovaných vrstev a politicko-náboženský fanatismus aj.), které bude nutno překonat.
Islám a demokracie Mají se však věci opravdu tak? Zkušenosti z Iráku tomu nijak jednoznačně nenasvědčují. Když padl baasistický režim, neuvolnila se tím příležitost pro opozici, usilující o zavedení demokracie, protože taková opozice neexistovala, alespoň ne v organizované či zřetelně artikulované formě. Ukázalo se, že skutečně dané alternativy měly náboženskosektářský, nikoli politicko-ideologický základ. To samo o sobě ovšem nevylučuje možnost experimentování s demokratickými institucemi v arabském světě, ale radí k opatrnosti. Autoři tří knih, o nichž jsme tu mluvili, nejsou první ani jediní, kteří si otázku po takové možnosti položili. Kdo na ni hledá odpověď, neměl by spustit se zřetele, že v současné chvíli existuje jen jeden stát na zeměkouli s demokratickým zřízením, jehož obyvatelstvo vyznává islám, a to je Turecko. Jeho ustavení předcházela brutální sekularizace. Přehlédnout se nedá ani to, že v ostatních, „klasických“ zemích islámu dosud slouží hlavní posvátná kniha, korán, současně za občanský a trestní zákoník. I to leccos vypovídá o poměru státu a církve, který je existenční otázkou demokracie.
Tento poměr nemá ovšem povahu konkurence. Demokracie s církví nesoutěží. Demokracie není dogma, její „duch“ je daleko spíš něco jako sociální ovzduší. Její fungování nespočívá v oktrojování toho, co národní a státní celky mají dělat a uskutečňovat, ale ve způsobu, jakým se svobodné, otevřené společnosti spravují v každodenním životě, jak řeší své, velkou většinou drobné a nudné, problémy. Nemá ctižádostivé, radikální cíle. Neslibuje odejmout občanům všechna životní břemena, všechnu tíhu osobní odpovědnosti, zřídit království boží na zemi. To často páchne krví, a to demokracie přenechává náboženským emocím a ideologiím. Po draze zaplacených zkušenostech 20. století vládne dnes v oblasti naší civilizace konsenzus o tom, že společenské klima, vytvořené demokratickými institucemi, je jediným snesitelným prostředím, v němž jedinec, respektující své bližní i sám sebe, může trvale žít. Na vztah mezi demokracií a politickou kulturou islámu však zatěžkávací zkouška teprve čeká.
***
Diskuse o tom, zda lze v arabských zemích zavést demokracii a jakou roli by při tom měly hrát Spojené státy, opanovala americká média. Veřejné mínění je v této věci rozdělené na dva nesmiřitelné bloky, které se však málo kryjí se základní politickou orientací.
The Spirit of Democracy Larry Diamond Vydalo nakladatelství Times Books, New York 2008, 448 stran. Day of Reckoning – How Hubris, Ideology, and Greed are Tearing America Apart Patrick J. Buchanan Vydalo nakladatelství St. Martin's Press, New York 2007, 294 strany. Freedom’s Unsteady March – America’s Role in Building Arab Democracy Tamara Cofman Wittes Vydalo nakladatelství Brookings Institution Press, Washington DC 2008, 176 stran.
Když padl baasistický režim, neuvolnila se tím příležitost pro opozici, usilující o zavedení demokracie, protože taková opozice neexistovala, alespoň ne v organizované či zřetelně artikulované formě.
O autorovi| Zdeněk Suda, sociolog
