Galerie v Chebu připravila úvod do díla Jiřího Kovandy pro mírně pokročilé. A pro ty, kdo nelitují delších cest.
Jiří Kovanda (*1953) patří do linie velkých autodidaktů českého poválečného umění. (Mezi umělce s nedokončeným vysokoškolským výtvarným vzděláním patří namátkou Mikuláš Medek, Vladimír Boudník, Jiří Kolář nebo Milan Knížák.) Kovanda neusiloval o studium, protože se v polovině 70. let zajímal o úplně jiný druh projevu, než který se tehdy na socialistických akademiích vyučoval nebo oficiálně vystavoval. Zaujalo ho konceptuální umění a performance. Pro přátele a možná daleko spíš jen sám pro sebe vytvořil a fotograficky dokumentoval řadu na první pohled neviditelných akcí. Na eskalátoru cestoval otočen proti směru jízdy a díval se do očí člověku za ním. Dva břehy potůčku spojil napnutým provázkem nebo ke zdi na Vyšehradě vyskládal věžičku z několika kostek cukru. Zkoumal hranici běžného života a umění.
Objevení věčného outsidera V 80. letech pracoval v depozitáři Národní galerie a vedle toho si maloval obrazy. Ovlivnil ho postmodernismus, ale nešlo o žádné efektní malby. Začal vytvářet i prostorové instalace a od roku 1995 působil jako asistent na AVU v Praze. Jeho dílo, byť mezi odborníky respektované, zůstávalo stranou zájmu veřejnosti. Ne nadarmo je Kovanda považován za čelného představitele „nenápadných tendencí“, uměleckého projevu postaveného spíše na empatii mezi umělcem a divákem než na nějakém racionálním vysvětlení. I když jsou jeho výtvory vystavovány v galeriích, většina z nich si zachovala estetiku neuměleckých předmětů. U překližky nedbale natřené bílou barvou nebo u kmenu opřeného o zeď nás napadne, že něco takového kolem sebe vidíme každý den. Ale to si uvědomíme až poté, co nám Kovanda ukáže jejich skrytý potenciál.
V roce 2007 Jiří Kovanda vystavoval na respektované mezinárodní výstavě Documenta XII a hned začal být mnohými považován za nejvýznamnějšího českého umělce současnosti. Doma i v zahraničí od té doby vystavuje ostošest, až to někdy jeho projektům škodí. Přitom jen málokdo zná celý oblouk jeho tvorby, vystavují se především jeho rané performance, nebo naopak nově vzniklé projekty.
Skvělým úvodem do Kovandovy tvorby je výstava nazvaná Katalog, uspořádaná Galerií výtvarného umění v Chebu. Záminkou k ní byl umělcův katalog, ve kterém jeho editorka Edith Jeřábková poprvé shromáždila díla ze všech etap jeho tvorby a doplnila je dobovými i nově vzniklými texty od dvou desítek autorů. Pod výstavou podepsaný kurátor Marcel Fišer použil jednoduchého řešení: katalog rozřezal na jednotlivé strany, které v horizontálním pásu obíhají celou galerii. Nad i pod ním jsou pověšeny některé z originálů, které jsou v knize reprodukovány. Vlastně ani není třeba tisknout popisky. Originály se tu paradoxně stávají ilustracemi svých reprodukcí, jsou dány na úroveň jakýchsi poznámek pod čarou a nad čarou. Velkou hodnotou katalogu i výstavy je komplexní pohled na Kovandovu práci. Spojením většinou kryptických děl a různorodých pokusů o jejich textovou interpretaci jde vlastně o ideální a názorný způsob zprostředkování Kovandovy práce, i když se nemohu zbavit dojmu, že větší zásluhu na tom má spíš editorka katalogu Edith Jeřábková než kurátor Fišer.
Jak se prodat Přiznám se, že v Chebu ve mně rostla čím dál tím větší nespokojenost: nevadí mi trmácet se 200 kilometrů za dobrou výstavou, ale bylo mi líto těch, kteří podobnou cestu nechtějí nebo nemohou podniknout. Proč podobná výstava není v Praze a ani nebude putovat po dalších městech? Není to snad, vzhledem k umělcově pověsti, jasný trhák? Jak je možné, že práce na Kovandově katalogu – prý jednoho z nejvýznamnějších českých umělců – trvala víc jak dva roky, a to proto, jelikož nebylo možné najít peníze či spoluvydavatele? Proč knihu nemá k dispozici Kosmas, největší distributor knih v Čechách? Titul vedl jako zatím nedostupný a posléze vyprodaný. Jako vydavatele Kosmas uvádí Galerii Klatovy / Klenová, jinde se dočteme, že je jím Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ať už ji vydal kdokoli, proč neprojevuje snahu svůj produkt více propagovat, proč s ním neobtěžuje novináře? Jde snad o nějakou institucionální parodii na nenápadné tendence? Nebo se o umělce Kovandova kalibru nemá v Čechách kdo starat?
Vše tak směřuje k naplnění českého stereotypu o za hranicemi slavném, doma zneuznaném umělci. Jenže pokud sami neumíme zpropagovat kvalitu, pak si za podobný rozpor můžeme sami.
Jiří Kovanda: Katalog
Galerie výtvarného umění v Chebu, do 3. 4. 2011
Prkénka s historií
Jednoduchost některých Kovandových děl je vystavuje efektu „císařových nových šatů“. Co je na čtyřech prkénkách vlastně za umění? Podobná otázka je prvním krokem k odpovědi. Vidíme tu základní atom obrazu? Nebo můžeme mít pocit, že jsme je už někde viděli, třeba nám zbyly v garáži po dědečkovi. A není ta kožešinka dojemná? Tvůrčí akt se tak odehrává v mysli diváka.
