Narovnání mezi státem a církvemi prospěje většině občanů. Totiž také všem nevěřícím, kteří mají právo nechápat, proč by ze svých daní měli přispívat na platy duchovních osmnácti církví a náboženských společností, když k žádné z nich nepatří. Prospěje státu, který dlouhodobě vzato značně ušetří: bez dohody o narovnání by „vyplácel“ církve dál i po (zatím) dohodnutých šedesáti letech. Ušetří, obávám se, že značně, i tím, že v dohodě se nepočítá s nárůstem počtu církví, a tedy ani duchovních a indexací jejich platů (odhad úspory: 300 miliard korun), ani s kompenzacemi církvím v důsledku inflace, která určitě bude, protože už je.
Prospěje církvím, které se budou muset postupně stavět na vlastní nohy, a ztratí se tak poslední vazba ke státu, která by se za horších politických poměrů mohla stát svazujícím poutem. Jsem ostatně přesvědčen, že církve nejen musí, ale že se samy chtějí stavět na vlastní nohy!
Prospěje všem, ale bezprostředně se nejvíce uleví „zablokovaným“ obcím. Proto to tentokráte byly ony, které přišly s iniciativou neúnosný stav změnit.
Od vzniku republiky v roce 1918, a teď znovu od roku 1989 byly podnikány nové a nové pokusy uskutečnit to, čemu se dříve říkalo „odluka církve od státu“ a co se dnes v našem civilizačním okruhu označuje přátelštějšími pojmy, ale právní a politická podstata zůstává stejná. Všechny ty pokusy ztroskotaly. Nejspíše také proto, že s nimi dosud vždycky přicházel buď stát nebo církve, tedy vlastně „strany ve sporu“.
Tentokrát přišly s iniciativou ti, kteří byli nevinnými oběťmi tohoto sporu, totiž obce se „zablokovaným“ nemovitým majetkem. Ten -někde již od 13. století - patřil církvi a zákon z roku 1991 zakazoval s ním disponovat až do systémového vyřešení církevních restitucí. Ty nadějně začaly na samém začátku 90. let, ale pak se všechno zadrhlo. Po dlouhých sedmnáct let byly tak některé obce odsouzeny ke stagnaci. Když před několika lety začaly obce oslovovat politiky a instituce, nikdo je nemohl odbýt, okřiknout. Vždyť jak třeba Červená Řečice přišla k tomu, že se nemohla rozvíjet jako ostatní obce (kupříkladu nabízet parcely ke stavbě rodinných domků) jen proto, že na jejím katastru byl chátrající zámek, který více než tři sta let patřil pražskému arcibiskupství, a široko daleko byly pozemky kdysi také ve vlastnictví katolické církve? Podobně na tom byl třeba i sousední Želiv s klášterem premonstrátů. A dalších osmapadesát obcí, které se sdružily za účelem zrušení blokačního paragrafu a podobně několik set ještě dalších, které se nesdružily, ale držely řečické iniciativě palce. Však se za navrhované řešení postavil také vlivný Svaz měst a obcí.
Iniciativa postižených obcí získala na svoji stranu senátory, kteří svými podpisy potvrdili vůli obrátit se k Ústavnímu soudu (stížnost je podaná a čeká se, zda problém vyřeší koncem roku zákon).
Kdyby tento soud nakonec rozhodl ve prospěch obcí a nic víc, chtě nechtě by tím zároveň potvrdil další kolo vyvlastnění církví. Bylo by to nespravedlivé a po roce 1989 zcela absurdní. Stát by před očima všech porušil svůj vlastní slib, že otázku restitucí a jejich míry rozhodne.
A tak iniciativa několika málo obcí vyvolala mnohostranné úsilí politických stran, jednotlivých politiků, církví a náboženských společností, které našlo svůj první výraz v koaliční dohodě, pak v programovém prohlášení vlády a nakonec v jednohlasně vládou schváleném věcném záměru zákona. Ministr kultury Václav Jehlička byl a je pak mediálně neokázalým, ale o to šikovnějším průvodcem „neřešitelné“ kauzy na cestě ke smírnému řešení. Zatím úspěšná snaha Na celé zatím úspěšné snaze narovnat v zemi husitských válek, protireformace, pobělohorských konfiskací, josefinismu, sepětí trůnu s oltářem a nakonec socialistického znárodňování vztahy státu a církví, je nejpovzbudivější to, že na začátku byla praktická iniciativa několika obcí, vlastně jednoho místostarosty. Je to zase jednou docela dobrá zpráva. Když to dobře dopadne, prospěje to všem. A ukázalo se, že obce nejsou žádná ořezávátka, když se do něčeho společně pustí.
***
Bezprostředně se nejvíce uleví „zablokovaným“ obcím. Proto to tentokráte byly ony, které přišly s iniciativou neúnosný stav změnit.
O autorovi| Petr Pithart 1. místopředseda Senátu
