Lůžko, osamělé a oslnivě bílé uprostřed potemnělé místnosti, vypadalo jak lehátko pro odsouzence k smrti. Cítil jsem se přesně tak, když mi sestra řekla, abych si odložil a ulehl.
„Dáte mi injekci?“ zeptal jsem se jí nejistě, když si mě otáčela na levý bok. Jak mi podestlala tvář i ústa hromadou buničiny, zneklidněl jsem ještě víc.
„Nejsou prachy,“ ozval se strohý mužský hlas. Pak jsem uviděl i doktora. Navlékal si v přítmí rukavice a vypadal nesmlouvavě.
„Ale já jsem četl v těch instrukcích před zákrokem, že na to...“
„Řek jsem už, že nejsou prachy!“ přerušil mě nevrle a začal se zabývat svazkem hadic, z nichž jedna měla nepochybně skončit v následujících minutách v mém žaludku.
„To mi ani nevystříkáte sprejem hrdlo? Abyste znecitlivěli dávicí reflex?“ zasnažil jsem se.
„Páníček studoval letáčky, co?“ protáhl lékař posměšně. „No - na ty už zakrátko taky naštěstí nebude. Pacienti si přestanou zbytečně vymýšlet. Dejte mu už náustek, sestro.“
„Ty přece už taky zrušili, pane doktore,“ špitla sestra.
Začal jsem se zvedat: „Já vlastně žádný vyšetření nepotřebuju. Ty mé zažívací potíže nejsou zase až tak...“
Lékařova ruka mě nemilosrdně přišpendlila zpět k lůžku. „Tak ty si myslíš, hošánku, že nevím, cos odpovídal v novinách na otázku, co si myslíš o našem hromadném odchodu? Že prý stejně neodejdeme, protože musíme vědět, že tolik najednou nás nikde v Evropě nevezmou? Že máme rodiny, své hypotéky a z hlediska nového zaměstnavatele bychom byli problémoví už jen tím, že jsme se vzbouřili?“
„Já přece říkal, že si podle mého názoru ty mzdy zasloužíte!“ sípal jsem a snažil jsem se vykroutit. „Jen jsem tvrdil, že když teď přidají vám, lékařům, bude se to muset nahonit někde jinde, protože ty prachy navíc prostě nejsou.“
Tentokrát mě znehybněl s pomocí sestry a začal mi cpát konec hadice se světýlkem nemilosrdně do hrdla. Temně přitom hučel.
„Nahonit, jo? Já ti to tam nahoním, až se budeš divit. Nikdo nás nebere vážně. Nikdo. Postgraduální studium - hrůza. Víš, jak dlouho musím dělat atestaci, než mě ti páprdové konečně pustí k něčemu samostatně? I Slováci jsou na tom líp. A to nemluvím o dalších požadavcích...“
Zoufale jsem se snažil zastavit ho, chrčel jsem, naříkal, dávil se, jak kdybych měl vzápětí porodit žaludek i s jícnem ústy. Najednou všechno zhaslo. Světlo v hadici, přístroje i osvětlení místnosti. Jen hadice zůstala bezmocně zasunutá v mém těle.
„A je to tady,“ řekl lékař a otřel si hřbetem ruky zpocené čelo. „Zase ředitelství nezaplatilo za elektriku.“
Naštěstí mě vzbudil budík. Posadil jsem se na posteli, celý zpocený a zadýchaný, chvilku jsem se srovnával s tím, že to byl jen sen. Pak jsem si uvědomil, kolikátého je. Hrdlo se mi znovu sevřelo. No jasně. 9.00 vyšetření na gastroskopii.
No, naštěstí jim ještě nepřidali...
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
