Sprognózami to často bývá tak, že soustředímeli se příliš na symboliku osudově očekávaného, přijde něco zcela neočekávané. Tak dopadl i loňský osmičkový rok, „sněhulák“. Zatímco expanzi ruského vlivu na Kavkaze i jinde, úspěchy Číny či neúspěch irského referenda o Lisabonské smlouvě mohl očekávat každý, kdo čte noviny, počátek světové hospodářské krize nepředvídali ani slovutní odborníci. Poučme se tedy, zdržme se pro jistotu prognóz a podívejme se na to, co nám připomíná rok devítkový.
Jak bychom dnes couvali Devítky na koncích letopočtů u nás nenesou cejch osudovosti, ale tím racionálněji mohou evokovat důležité události, osobnosti, změny a rozhodnutí. Třeba takový rok 1969: ve světě symbolizuje zejména přistání na Měsíci 20. července, ale z dnešního pohledu působí mnohem významněji 29. říjen coby den propojení prvních dvou uzlů budoucího internetu, byť ten se stal masmédiem až o generaci později, po spuštění webu.
Pro nás, pro naše vlastní rozhodování, je rok 1969 významnější než předchozí tragický „sněhulák“. Hned v lednu to zdůraznil Jan Palach svým upálením. Nemyslel si, že zoufalým gestem přemůže vojenskou okupaci, jíž nás převálcovala supervelmoc, takový fantasta nebyl.
Svými konkrétními požadavky (zrušení cenzury, zákaz rozšiřování kolaborantské tiskoviny Zprávy) apeloval na něco jiného – chtěl bránit sílícímu pocitu smíření se sovětskou okupací v českých a slovenských elitách, v české a slovenské společnosti. A pět zastřelených z demonstrací 21. srpna 1969 už neměli na svědomí sovětští okupanti, nýbrž československé „pořádkové síly“.
Ty události roku 1969 mediálně prohrály se staršími záběry sovětských tanků v Praze, nepronikly na titulní strany světových novin, ale nám dodnes skýtají téma k sebereflexi. Jistě, aktu vojenské okupace bychom byli nezabránili ani v srpnu 1968, ani dnes. Ale jak bychom se chovali v takové situaci, v poměrech jejích následků nebo třeba jen její hrozby? To jsou docela normální otázky i pro současnou dobu, které má smysl si pokládat – zejména po loňské zkušenosti Gruzie a slovech Dmitrije Medveděva o hájení ruských zájmů silou. Rozhodovali bychom se dnes, couvali bychom, přizpůsobovali bychom se podobně jako v roce 1969?
Jasné odpovědi pochopitelně nedostaneme, tady to prostě musí každý zkoušet nejprve sám u sebe. Důležité ovšem je si takové otázky vůbec pokládat. Zdaleka ne vše, co nám připadá jasné, jisté a samozřejmé, je takové i ve skutečnosti. A otázkami či výlety do skutečné či alternativní historie se můžeme dobře přesvědčit o nesamozřejmosti zdánlivě samozřejmého. A odpovědi na aktuální otázky můžeme hledat i v hodně starých událostech devítkových letopočtů. Suverénní, nebo atraktivní Vezmeme-li to z kraje roku, chronologicky se souběžně s Palachem nabízí Kutnohorský dekret. Není to jen výročí z lexikonu, ale dobrá ukázka rozhodování o suverenitě, ne nepodobná rozhodování o Lisabonské smlouvě.
Král Václav IV. vydal 18. ledna 1409 dekret měnící hlasování na Karlově univerzitě. Z původního poměru 1 hlas pro Čechy a 3 hlasy pro Sasy, Bavory a Poláky to bylo obráceně, 3:1 pro Čechy. No řekněte, nebylo to vítězství a posílení české suverenity? Inu, jak se to vezme. Česká suverenita posílena byla, ale za cenu odchodu většiny německých studentů i profesorů. Zatímco Praha přišla o tři čtvrtiny své akademické obce, za hranicemi vznikly už brzy slavné univerzity v Lipsku, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem, Erfurtu, Vídni a Krakově. Ono to se suverenitou není jako s těhotenstvím, tedy že buď je, nebo není. Ve skutečnosti to bývá spíše ve stylu něco za něco, tedy střežená suverenita za otevřenost a přitažlivost pro svět, což platilo před 600 lety i dnes.
A můžeme pokračovat. Zatímco pro svět je letošek rokem darwinovským, neboť uplyne 200 let od narození zakladatele evoluční teorie a 150 let od vydání jeho díla O původu druhů, pro střední Evropu to může být i rok metternichovský. Klemens von Metternich se stal 8. října 1809 rakouským ministrem zahraničí a 11. června 1859 zemřel. Ta postava je zajímavá a svým způsobem fascinující.
Dlouhá léta byl Metternich symbolem reakce, tmářství a útlaku. Až po první světové válce začalo Evropě docházet, že svým bojem proti liberalismu držel na uzdě německé nacionalisty v monarchii: dát moc do rukou lidu je jako dát ji těm, kteří lid lákají na nacionalistická hesla, takhle to nahlížel. Ať už si o Metternichovi myslíme cokoliv, jeho Evropa pojímaná jako „koncert velmocí“ a snaha vytěsnit Rusko udržely kontinent sto let v míru – od Napoleona po první světovou válku.
Metternich dodnes fascinuje například Henryho Kissingera, jenž o něm napsal už svou dizertační práci. Z českých politiků ho oceňuje vicepremiér Vondra. Takže uvidíme. Když už je téměř rehabilitován Metternichův generační a politický druh maršál Radecký, mohli bychom vzít na milost i někdejšího majitele panství Kynžvart.
***
Odpovědi na dnes aktuální otázky můžeme hledat i v hodně starých událostech devítkových letopočtů
Kutnohorský dekret není jen výročí z lexikonu, ale dobrá ukázka rozhodování o suverenitě, ne nepodobná rozhodování o Lisabonské smlouvě
Letošní kulatiny
1209
Křížová výprava proti albigenským kacířům. Na dotaz rytíře, jak v obleženém městě odlišit kacíře od katolíků, odpovídá 22. 7. papežský legát Amalrik takto: „Pobijte je všechny, Bůh už si ty své přebere.“ Dnes tomu sofistikovaně říkáme kolaterální škody.
1609
V Praze císař Rudolf II. vydává Majestát potvrzující svobodu víry (6. 7.), umírá rabi Löw (17. 9.) a Johannes Kepler formuluje své zákony o pohybu planet, v Benátkách Galileo Galilei předvádí dalekohled (25. 8.).
1709
V bitvě u Poltavy Rusko poráží Švédsko (8. 7.), čímž končí jeho velmocenskou roli a samo proniká do Evropy.
1809
Jižní Amerika se začíná trhat od španělské koruny (jako první 16. 7. dnešní Bolívie).
1909
Louis Blériot přelétá Lamanšský průliv (25. 7.), Robert Peary údajně dobývá severní pól (6. 4.).
1509 Anglickým králem se 21. 4. stává Jindřich VIII., jenž zemi vytrhl z vlivu Říma.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
