Jednotný vnitřní trh, který má být v Evropských společenstvích vytvořen do konce roku 1992, znamená uvolnění pohybu zboží, služeb, lidí a kapitálu po celém teritoriu.
Pro vznik měnové unie je to však málo. Ani existence společné měnové jednotky ECU neznamená ještě měnovou unii.
Kromě funkce zúčtovací jednotky sloužila ECU od začátku (od r. 1979) jako určitý reservní prostředek a k vyrovnání sald mezi ústředními bankami členských států. Vedle toho se z iniciativy komerčních bank vyvinula tzv. soukromá ECU, která je těmito bankami přijímána jako normální měna.
Měnová unie vyžaduje něco víc: definitivní fixování kursů měn členských zemí na základě jejich nezměnitelných parit a odstranění kursových rozpětí či zavedení společné měny (ať již vedle měn členských zemí nebo místo nich).
To ovšem předpokládá zřídit společnou ústřední banku, resp. společný systém ústředních bank, který by samostatně prováděl vnitřní i vnější měnovou politiku Evropských společenství. Současně by bylo nezbytné přenést na orgány ES i rozsáhlé hospodářskopolitické a rozpočtové kompetence, aby se zajistilo, že ekonomický vývoj členských zemí se nebude příliš rozcházet.
Přechod k měnové unii vyžaduje navíc i zásadní politické řešení -přeměnu tzv. Evropského parlamentu ve skutečný parlament se zákonodárnými pravomocemi, schopný kontrolovat výkonné orgány ES a dodat jim demokratickou legitimitu. Protože jde o dalekosáhlý zásah do suverenity členských států, nelze se divit, že mezi nimi není jednota, zejména když se neshodují ani v tom, zda jednotný vnitřní trh je v zásadě možný bez měnové unie, či nikoliv.
Proti podstatným institucionálním změnám spojeným s přenesením národních suverénních práv na ES rozhodně vystupuje zejména M. Thatcherová.
(LN 9. 11. 1990)
