Nové poznatky vyvracejí zažitou představu, že Měsíc je naprosto vyprahlým světem. Pokud se výsledky potvrdí a voda se na přirozené družici Země opravdu najde, výrazně to zjednoduší výstavbu stálé základny.
Výsledky programu Apollo přinášejí světové vědě prospěch ještě třicet pět let po posledním letu k Měsíci. Analýza dovezených vzorků pomocí nejmodernějších metod svědčí o tom, že na Měsíci je zřejmě voda už od doby, kdy se zrodil.
Podle dosud uznávané teorie vznikl Měsíc, když bylo sluneční soustavě pouhých 30 až 50 milionů let. Před 4,5 miliardami let do Země narazila planetka, jejíž velikost mohla být srovnatelná s Marsem. Ze Země vytrysklo ohromné množství hmoty. Většina materiálu pocházela ze zemského pláště. Velká část hmoty se „usadila“ na oběžné dráze své mateřské planety. Vzájemné gravitační působení jednotlivých skalisek vedlo ke srážkám, z nichž se nakonec zrodil Měsíc.
Pokud je Měsíc „syn“ Země, měl by být složen z obdobného materiálu. Kam však zmizela voda? Nejpravděpodobnější scénář počítá s tím, že většina lehkých prvků, včetně vodíku a kyslíku, se vypařila při nárazu. Měsíc by tedy měl mít jen mizivé množství vody – tu, která na něj dopadla v kometárních jádrech tvořených shlukem kamenů a ledu. Ovšem ani na tu ale američtí astronauti, ani robotické sondy nenarazili.
Překvapení ze skladu Výzkum, jehož výsledky včera publikoval vědecký časopis Nature, však možná povede k revizi popsaného scénáře vzniku Měsíce. Tým geologů vedený Albertem Saalem z Brown University v americkém státě Rhode Island prověřil složení vzorků dovezených z Měsíce díky letům Apolla 15 a 17 novou technikou, která na začátku sedmdesátých let ještě nebyla k dispozici.
Zdokonalená metoda sekundární iontové spektrografie je desetkrát citlivější než dřívější verze. Díky tomu vědci zjistili, že koncentrace vodíku ve valouncích měsíčního vulkanického skla dosahuje hodnoty až 46 ppm (počet částic na milion). Vzhledem k bouřlivé geologické minulosti Měsíce by to znamenalo, že původně byla koncentrace vodíku – a zřejmě i vody – mnohem vyšší. Výzkumníci analyzovali horniny, které vznikly následkem sopečné činnosti někdy před třemi a půl miliardami let. Před tím, než se láva vyhrnula z nitra Měsíce, musela hornina podle výpočtů obsahovat až 750 molekul vody v milionu částic. To je srovnatelné s obsahem vody v pozemském pramagmatu. Naděje čeká ve stínu Proč se zatím nepovedlo na jediné přirozené družici Země vodu objevit? O většinu své vody Měsíc přišel, když se žhavá láva vyhrnula na povrch. Vzhledem k nízké hmotnosti, která činí jen 1,2 procenta Země, nemá Měsíc atmosféru a proto se 95 procent vypařené vody navždy ztratilo ve vesmíru.
Zbylých pět procent však možná na Měsíci zůstalo. Ta část, která byla zanesena k pólům, může být dodnes skryta ve věčném stínu hlubokých kráterů.
Kromě nových poznatků o zrodu soustavy Země-Měsíc a sluneční soustavy je objev důležitý i z čistě praktického hlediska. Termín, který si Američané stanovili pro návrat na Měsíc, se rychle blíží. Dostatek vody by celý projekt trvalé základny zásadním způsobem zjednodušil a zlevnil.
Na definitivní potvrzení výskytu vody v kráterech ležících u měsíčních pólů možná nebudeme muset čekat dlouho. Už letos na podzim by měla k Měsíci dorazit sonda Lunar Reconnaissance Orbiter, jejímž úkolem je kromě hledání bezpečných přistávacích míst i pátrání po zdrojích surovin, včetně vody. Krátce po ní bude následovat Lunar Crater Observation and Sensing Satellite, který má průzkum kráterů přímo v názvu.
***
Poklad zakletý v sopečném sklu
Nejdůležitější „kořistí“ programu Apollo bylo dopravení značného množství měsíční horniny na Zem. Během šesti úspěšných letů k Měsíci se nashromáždilo přes 380 kg kamenů a jiných materiálů. Kdyby se započetly všechny náklady, které Američané na „dobytí“ Měsíce vynaložili, stál by jeden gram přes 350 000 dnešních dolarů, asi dvanácttisíckrát víc, než nyní stojí zlato. I po téměř čtyřiceti letech jsou přivezené vzorky nenahraditelné.
Díky nesmírně přesnému rozboru složení lunárního sopečného skla geologové zjistili, že mladý Měsíc byl poměrně bohatý na vodu. To dává naději, že část vody dodnes zůstává v kráterech poblíž pólů.
