Už je to tak – v neděli to budou dva roky, co při automobilové nehodě zahynul Ján Langoš. Čas se mi v tomto případě jeví relativní: někdy mi to připadá už strašně dávno, a někdy mám zas pocit, že uplynulo jen pár dní, co jsem ho mohla potkat a poradit se s ním. Vlastně se s ním ve vzpomínkách potkávám a radím dost často, byť se to může někomu zdát divné. Pracovala jsem vedle Jana rok a půl, vídali jsme se skoro denně, a měla jsem příležitost dobře poznat jeho názory na řadu problémů, které mým (ani jeho) odchodem z ministerstva vnitra vůbec neztratily naléhavost.
Polistopadový federální ministr vnitra Langoš přišel ministerstvo očistit od estébáků. Jeho motivem nebyla nenávist ani zášť k lidem, kteří mnohým z nás desítky let ztrpčovali život, ale úcta a hluboká náklonnost k jejich obětem. Tak to nepochybně má být: co děláme z nenávisti nebo s nenávistí, a nikoli z lásky či s láskou, nemůže vést k dobrému konci. Proto Jano byl také tak obezřetný při návrhu lustračního zákona. Záleželo mu na tom, aby smyslem zákonné úpravy nebyla pomsta, nýbrž zabránění škodám, které by estébáci mohli napáchat v budoucnu. A samozřejmě o odhalení mechanismů, které řídily a umožňovaly fungování celé organizaci. Možná ale jeho nejdůležitější motiv nebyl ani tak politický, jako spíš společenský a historický: aby se obětem dostalo zadostiučinění a spravedlnosti alespoň tím, že pravda vyjde najevo, že se lidé budou moci seznámit s pravdivými příběhy pronásledovaných. Že z hrdinů budou hrdinové a ne pošetilí blázni.
Nejsou to planá slova, Jano zůstal obětem věrný i po návratu na Slovensko. Navzdory mohutnému odporu a navzdory tomu, že úspěchu jeho snažení zpočátku nikdo moc nevěřil, vydupal ze země slovenský Ústav paměti národa a měl odvahu jít proti proudu: mnohým Slovákům se rozhodně nechtělo a nechce slyšet nic o odpovědnosti například za slovenské židovské oběti nacismu. Odvaha k Janovi ostatně patřila v každém směru – ne bezhlavá smělost, která nedbá na následky, ale odvaha prosazovat svou pravdu a své přesvědčení i proti většině. Jiná historie je, jak to na Slovensku s jeho ústavem vypadá dnes a jak to s ním bude vypadat dál. I v tomto ohledu je strašná škoda, že už nežije, aby mohl „svou“ instituci hájit.
Pokaždé, když na něj myslím, zní mi někde vzadu v mysli slova z Pána prstenů o tom, že člověku, který neopustí své druhy, bude nejmenší odměnou to, že si zachová čisté a nezkalené vzpomínky, které nikdy nevyblednou ani nezestárnou. A Jano skutečně vzpomínal rád, vždycky se přitom usmíval a bylo vidět, jak ho těší se v myšlenkách vracet k různým krásným věcem, které zažil.
Je mi líto, že se nemohu v neděli vypravit do Bratislavy na vzpomínkovou slavnost, poněvadž bych tam přinejmenším potkala pár lidí, které jsem dlouho neviděla a se kterými bych na Jána Langoše moc ráda zavzpomínala. Ale vzpomínkám, jak známo, není vyhrazeno jedno určité místo ani jedna určitá příležitost, vzpomínat si může každý po svém. I já tedy budu vzpomínat po svém, a nejen teď v neděli.
***
Je strašná škoda, že Jano Langoš už nežije, aby mohl „svou“ instituci – slovenský Ústav paměti národa – hájit
