Profesora Vladimíra Boreckého zná naše kulturní veřejnost z jeho četných publikací a přednášek jako badatele, jenž dokázal mnohá témata, považovaná u nás dosud neprávem za marginální či bizarní, povýšit na předmět seriózního vědeckého zájmu. Borecký zemřel po těžké a zákeřné chorobě, ale přesto náhle, ve věku 67 let. Smrt jej zastihla jen několik hodin poté, co ještě připravoval posudek diplomové práce své studentky.
Výsledky jeho vědecké a pedagogické aktivity v hraniční oblasti filozofie a psychologie jej řadí mezi nejvýznamnější a nejoriginálnější osobnosti naší duchovní kultury. Ztrácíme v něm nejen světově uznávaného odborníka, člena několika mezinárodních vědeckých společností, ale i vzácného člověka, který z minulé i současné mravně zchátralé společnosti nápadně vybočoval svou ušlechtilostí, laskavostí, opravdovostí a odvahou. Profesor Borecký vynikal též kromobyčejnou pracovitostí: zanechává po sobě na dvacet obsáhlých knižních monografií, několik set odborných studií a populárněvědeckých statí. Publikoval i v zahraničí.
Hasič a psychoanalýza ohně Jeho původ jej geneticky znamenitě vybavil: byl vnukem predekadentního básníka a ředitele Univerzitní knihovny Jaromíra Boreckého a synem orientalisty, našeho předního íranologa Miloše Boreckého a houslové virtuosky Milky BoreckéPacovské. Kritický vztah k minulému režimu a zvláště pak otcova emigrace mu dlouho znemožňovaly přístup na vysokou školu. Když mi ve třetím roce svého dálkového studia (1968) předkládal ročníkovou práci věnovanou francouzskému filozofu Bachelardovi, psychoanalytikovi ohně, netušil jsem, že je hasičem Pražského požárního sboru, což - jakožto dělnické povolání -mu teprve umožnilo studovat. Svou doktorskou disertaci pak úspěšně obhájil v roce 1971 u profesora Jana Patočky. Považuji za svou čest, že se Borecký vždy hlásil i ke mně jako ke svému učiteli; byl to můj nejlepší žák a rád jsem se ujal jeho habilitačního i profesorského řízení.
Vladimír Borecký velmi šťastně navázal na Gastona Bachelarda, který zavedl nový pohled na racionalitu. Husserlovu fenomenologii, navazující na karteziánskou racionalistickou tradici ego cogito - „já myslím“, pojal jako přístup platný jen v určitých mezích a rozšířil jej o fenomenologii snění, vycházející z ego somnio - „já sním“. Na rozdíl od nočního snu ve spánku se v tomto denním, bdělém snu neztrácí racionalita lucidního vědomí a zároveň ani možnost fenomenologického přístupu, avšak oproti abstrahující zprostředkovanosti ego cogito, jehož předmětem je myšlenka, nahlíží ono snící já svůj předmět bezprostředně jakožto konkrétní obraz.
Vstupuje do mne hospoda?
Tím se pro Boreckého metodologicky otevřelo obrovské badatelské pole zahrnující především jako hlavní téma imaginaci, ale i otázky kreativity vůbec, dále pak symbolu, humoru, komiky, ludismu, tj. hravosti bez prakticky prospěšného účelu, tedy aktivit tvůrčích, vynalézavých, avšak neužitečných, a tzv. mašíblu. Tento neologismus, kterým Borecký nejen obohatil naše odborné názvosloví, ale jehož zkoumáním vlastně založil nový obor vědeckého bádání, vznikl čirou náhodou. Byl to původně nápis na hřbetu šanonu v jednom výzkumném ústavu jako zkratka pro podněty, jež zaslali magoři-šílenci-blbové.
Pro tento typ často geniálních a nesmírně kreativních osobností razil kdysi Karel Slavoj Amerling označení obzvláštník, jež nemá pejorativní význam „podivína“ v psychiatrickém smyslu psychopata. U těchto obzvláštníků je právě dobře patrno, jak osvobození se z pout konvenční a striktní racionality uvolňuje nebývalé síly pro eruptivní výtrysk tvořivosti mající namnoze půvab nezamýšlené komičnosti. A právě zde se nabízejí velké možnosti pro Boreckého následovníky, neboť pole mašíblů, jak sám autor této nové teorie shledal, je nedozírné.
Vladimír Borecký byl nejen teoretikem humoru, ale i člověkem s výjimečným smyslem pro humor, který dovedl udělat persifláž i z vlastního filozofování. Činí tak v eseji Snění hospod, jejž chápe nejen jako příspěvek k poetice české hospody, ale i náročně jako „prolegomena k ontologii piva“: „Jde nám o uchopení ontologického rozměru piva v bezprostřední reflexi okamžiku, kdy splýváme s pivem, jsme pivem, jehož smysl neurčujeme, ale které samo dává smysl našemu bytí.“ A dále pak: „Nemůžeme se vyhnout vzájemnému působení mezi subjektem, který vstupuje do hospody, a prostorem hospody, který se mu otevírá. Jsem to já, kdo vstupuje do hospody, nebo je to hospoda, co vstupuje do mne? táže se myslitel.“
Poslední rozloučení s profesorem Vladimírem Boreckým se koná dnes od 12 hodin ve Velké síni krematoria v Praze-Strašnicích.
***
Vladimír Borecký
Narodil se 6. 12. 1941 v Praze. Zatížen původem, pracoval po maturitě jako pomocný dělník, v 60. letech sloužil v Praze jako hasič, kde dostal doporučení ke studiu. Zároveň se stal členem přístolní společnosti Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Vystudoval filozofii a psychologii, byl žákem Jana Patočky. Za takzvané normalizace pracoval jako klinický psycholog. Od 90. let vyučoval filozofii kultury na FF UK; 1998 byl jmenován docentem, 2007 profesorem. V dlouhé řadě statí i knižních publikací se věnoval imaginaci, hře, komice a historii české psychoterapie. Zemřel 6. 2. 2009 v Praze.
O autorovi| Ivo Tretera, vysokoškolský profesor, filozof
