Téměř 900 milionů lidí dnes žije bez přístupu k nezávadné pitné vodě. Situace se bude zhoršovat s bobtnající světovou populací, což s sebou nese i riziko četnějších válečných konfliktů. „Nedostatek zdrojů plodí mezi lidmi nenávist, která se pak snadno zažehne etnicky nebo nábožensky,“ míní geolog a klimatolog Václav Cílek.
Takřka sedmina populace dnes nemá přístup k nezávadné pitné vodě. Příčin je řada - populační exploze, nešetrné zemědělství, ale i znečišťování vody hnojivy a klimatické změny. Co z nich je hlavní příčina toho současného stavu?
Základní problém je velké množství lidí. Proto také část ekologů počítá tzv. depopulační křivky, tedy kolik lidí musí vymřít, aby to Země unesla. Jsou na to neobyčejně různé názory, ale zdá se, že asi dvě miliardy lidí zemský systém v pohodě unese. Nejedná se však pouze o vodní zdroje, ale hlavně o ropu, protože kdyby byly dvě miliardy lidí, tak s ní svět vydrží o hodně delší dobu. Problém se odsune. To množství lidí urychluje problémy a zároveň je tak velké a svazující, že znemožňuje jejich řešení.
Nedostatek pitné vody je aktuálně problém hlavně rozvojových zemí. Ale hrozí v blízké budoucnosti i západnímu světu?
Problém s vodou rozhodně hrozí části Spojených států amerických. Pro ně je charakteristické přečerpávání, zejména pro zemědělskou produkci. Uvádí se například, že zhruba 10 % zemědělské půdy je tam zavlažováno ze zdrojů podzemní vody. Ten vývoj je tam v dlouhodobém měřítku špatný. Značná část zásobníků podzemní vody má vodu jen na 30 až 100 let.
Ptám se i proto, že téma nedostatku vody je na Západě dost potlačené mezi diskusemi o oteplování a vyčerpání fosilních zdrojů.
Ta situace v podstatě také nemá řešení, proto se o ní tolik nemluví. Typická situace je v povodí Nilu, kde žije asi 400 milionů lidí a během 20 let jich má být až 700 milionů. Přitom už teď je to na hranici udržitelnosti. Například Saúdská Arábie, která měla 4 miliony obyvatel, má dnes okolo 30 milionů a brzy bude mít kvůli jedné z nejvyšších porodností na světě 50 milionů obyvatel. Přitom nemá ornou půdu a prakticky žádné zásoby vlastní vody, takže si vytváří zemědělské farmy v Etiopii. Kvůli zavlažení dalších částí země se tam plánuje výstavba 6 nebo 8 přehrad. To znamená regulaci na celém Modrém Nilu (jeden ze dvou zdrojů Nilu, protékající Etiopií a Súdánem - pozn. autora).
Číňané jednají podobně v Súdánu. Počítají s tím, že se mezi Modrým a Bílým Nilem, jižně od Chartúmu, rozvede více vody z Nilu, a tak získají obrovské plochy zemědělské půdy. Jenže pěstované rostliny spotřebují hodně vody, a navíc až 80 procent vody se zbytečně vypařuje. A mnohem méně vody ve výsledku doteče do Egypta. Což znamená další zhoršení tamní situace.
A taky politické napětí v tom regionu. Jakou podobu mají vlastně současné konflikty o vodu ve světě?
Zatím probíhají spíše občanské než mezinárodní války o vodu. Typický případ je súdánský Dárfúr. Jsou tam zemědělci, kteří mají políčka. Pokud je vody pro políčka dost, přicházejí si pro ni i kočovníci a napájí svá stáda. Pokud je vody málo, tak jim zemědělci odepřou vstup. Usedlíci jsou často křesťané, kočovníci zase muslimové. V zemi roste neklid a oblast se snaží odtrhnout od centrální vlády. Ta zjistí, že svojí armádou to nezvládá, takže raději vyzbrojí milice. Vznikne velmi složitý konflikt, který vypadá jako válka křesťanů a muslimů, ale na začátku jsou problémy s vodou.
Pokračování na straně II
Za válkami stojí i boje o vodu
Dokončení ze strany I
Myslíte tedy, že v pozadí mnoha zdánlivě kulturních či náboženských konfliktů je soutěž o vodu či jiné zdroje?
Ve společnosti relativní hojnosti nebo aspoň dostupnosti se lidé navzájem podporují. Ale jakmile začne být něčeho nedostatek, začne tlak na rozdělování. A to probíhá například přes rodiny nebo nějaký druh elity. Vytváří se tak ohromná nenávist, která se pak snadno zažehne etnicky nebo nábožensky.
Když se vrátíme k jedné z příčin nedostatku vody - tedy k zemědělství, které bere celosvětově její většinu: je možné ho nějak zefektivnit, aby Země udržela i těch 9 miliard lidí, které tady budou v blízké době?
Myslím si, že není, a ukáže se to během příštích 3 až 5 let. Značná část toho problému je závislá na cenách ropy. Dřív to bylo tak, že zemědělství produkovalo energii, dnes zemědělství spotřebovává zhruba 10krát více energie, než produkuje. A i když se vyvíjejí elektromobily, nikdo doopravdy nepočítá třeba s traktory nebo s buldozery na elektřinu. Vždy budou na ropu. Takže jakmile její cena stoupne do výše 150 dolarů, začnou problémy. Modelem těchto problémů byla situace kolem let 2007 a 2008, kdy cena některých potravin stoupla o 30 až 100 procent. A chudý svět je v situaci, kdy většina lidí dává zhruba 80 % příjmů za potraviny. Když budou potraviny o 20 nebo o 30 % dražší, tak už nebude z čeho brát.
Řada těch problémů s vodou a jídlem souvisí s globalizací - zavlečením technologií do rozvojového světa, využíváním jeho zdrojů atd. Vy jako o možném řešení mluvíte o „deglobalizaci“. Jak si ji představujete?
Představuji si to tak, že se zvolí úseky, kde je globalizace nutná a pozitivní, a úseky, kde je nutná deglobalizace. To nejsou moje myšlenky, jen je zprostředkovávám. Lokalizovat nebo deglobalizovat pěstování banánů nebo těžbu ropy samozřejmě nelze. Ale můžeme zhodnotit, jaké máme území, kolik potravin a kolik vody nám poskytuje, a založíme svoji existenci řekněme ze 2/3 na tom, co nám naše země může zajistit. Dnes jsou naše zájmy zejména čínské zájmy. Jsme exportní země, vyvážíme hodně do Německa. A to zase vyváží zejména do Číny. Jakékoli ohrožení čínské ekonomiky přinese zpomalení německé ekonomice, a tím pádem i nám. A jenom blázen by čekal, že jednak klima se nebude měnit a jednak že ekonomika se nebude měnit. Představa, že Německo bude neustále vyvážet do Číny, a tím pádem budeme i my exportovat do Německa, je prostě scestná. A v okamžiku, kdy budeme mít málo co vyvézt, budeme více odkázáni na tuto zemi. Takže si opravdu myslím, že co nám nakonec zbude, budou sice ne úplně, ale třeba ze 2/3 české zdroje.
A co se týče budoucnosti světové distribuce vody?
Voda je vždy hodně lokální záležitost. Už před 10 roky se mluvilo o tom, že podobně jako existují ropovody, tak budou existovat obří vodovody třeba ze Skandinávie do Středomoří. Bylo by to ale hrozně drahé a ostatní řešení jsou levnější. Navíc počasí kolísá, takže tři roky je sucho, třeba ve Španělsku nebo Portugalsku, ale pak zase začne pršet, takže se zdroje zase vrátí do normálu. A pro země jako Portugalsko nebo pro Barcelonu se spíš vyplatí vybudovat si odsolovací zařízení než investovat do vodovodu. Vody je navíc potřeba tolik. Když vy a já spotřebujeme 200 litrů vody denně, odkud bychom to chtěli dovážet? To není triviální záležitost. Takže v otázce vody musí docházet k šetrnému rozvoji vodních technologií na místě.
Není tedy budoucnost řešení problémů s vodou právě v technologii odsolování mořské vody?
Ano, pro některé státy, jako je Saúdská Arábie, možná Jordánsko, určitě Izrael, Egypt, je to v podstatě jediné řešení. Ale je to poměrně drahé a energeticky hodně náročné. Možná by to do budoucna mělo znamenat další rozvoj jaderné energetiky, a to i v zemích OPEC, které jsou jinak bohaté na ropu, ale k výrobě energie musejí dovážet uhlí jako Saúdové.
***
PROFIL
Václav Cílek Přední český geolog a klimatolog, vede Geologický ústav AV ČR. Ve svých knihách (publikoval jich už kolem 30) a populárně-vědeckých textech se zabývá vztahem člověka k přírodě, proměnami krajiny a klimatu - často však s přesahem k umění, filozofii či religionistice. I o neveselých důsledcích civilizačního růstu tak hovoří spíše s klidem renesanční osobnosti než s naléhavostí ideologa.
O autorovi| DANIEL PROKOP, Autor je nezávislý novinář
