Kolumbie, tvrdá bašta USA v Jižní Americe. Venezuela, tvrdá bašta revolučního bolívarianského socialismu 21. století v Latinské Americe. Kolumbie vzpírající se rozpínavosti socialistických chapadel. Venezuela, vývozce revoluce s hesly Marxe a Lenina. Kolumbie bojující proti narkomafii a marxistickým guerillám FARC a ELN za logistické a technologické pomoci USA. Venezuela, militantní nepřítel USA a prakticky vůdce světového antiamerikanismu. Kolumbie orientovaná výrazně pravicově je po mnoho let hospodářsky úspěšná, kdy vlastně nezažila žádný větší ekonomický pád či krizi. Venezuela s příchodem Chávezovy politiky socialismu, ostatně jak už to tradičně v této levicové orientaci bývá zvykem, sice halasně mluvila o zájmech lidu, ale ten spíš upadal do stále větší bídy a materiálního nedostatku. Docházelo k většímu a většímu rozvratu hospodářství země díky boji proti místní buržoazii a zahraničnímu kapitálu, jejichž úlohu nebyla schopna nahradit. Kolumbie zvlášť v době Uribeho vlády výrazně snížila nejen moc a rozpínavost guerilla narkomafií, ale i obecně kriminality. To potvrzuje zvyšující se příliv turistů či zahájení letu Lufthansy do Bogoty. Naopak Venezuela představuje v posledních deseti letech rapidně se zvyšující vzestup pokoutních aktivit, šmelin, narkoobchodu, korupce a pouliční kriminality. Právě proto se dramaticky propadl turistický ruch, který býval vždy vysoký.
Kolumbie s bývalým prezidentem Álvarem Uribem a ministrem obrany Juanem Manuelem Santosem uštědřila guerillám v době své vlády 2002–2010 velké, doslova historické rány. Mimo jiné rozkrývala i dvojakou Chávezovu politiku vůči těmto teroristickým organizacím sužujícím Kolumbii skoro padesát let. Stále více ukazovali, že Venezuela je podporuje, nabízí své území jako jejich azyl, odkupuje drogy za výměnu zbraní, přátelí se s jejich vůdci, kteří se považují také za bolívarianské revolucionáře.
Tato tvrdá obvinění samozřejmě prohlubovala vzájemné nepřátelství, které gradovalo. Caracas horečně nakupoval zbraně v Rusku za miliardy dolarů, realizoval válečné manévry s ruskými námořními silami. Harašení zbraní a vyhrožování preventivním útokem válečného letectva s bombardováním kolumbijského Karibiku bylo prý svatým právem Venezuely před nebezpečím rozpínavosti ďábla a Satana USA a jeho spojence Kolumbie. Uribe byl veřejně inzultován jako lokaj USA a Santos jako největší válečný jestřáb a nepřítel bolívarianské revoluce, jako samo Zlo.
Usvědčující dokumenty A nyní jsou Chávez a Santos největší přátelé. Kde mohou, se setkávají, poplácávají po ramenou a široce se na sebe usmívají. Politika je věc zatraceně záhadná a tajemná. Copak je za tím mysteriem, za zlomem o sto osmdesát stupňů? Určitě to nebylo v tom, že Santos přesvědčivě vyhrál nedávné prezidentské volby. Vyhrál je totiž právě proto, že většina Kolumbijců byla s Uribem spokojena a očekávala, že jeho práva a tvrdá ruka Santos bude v úspěšném uribismu pokračovat doma i v zahraničí.
Debatuji tady o tom s řadou Venezuelců. Jejich názory nemusí zcela odpovídat pravdě, ale mohou mnohé naznačit. Těsně před koncem Uribeho vlády byl ukončen mnohaměsíční hon a zátah na skutečného vůdce FARC, válečného šéfa jejich sekretariátu, nelítostného krvavého ďábla Jorge Briceňa alias Mona Jojoye. Právě on byl tvůrcem teroru, přepadů, masakrů, únosů, vydírání, žalářování a mučení zajatců.
S jeho pádem se do rukou vlády dostala i celá jeho dokumentace jako v případě jiného vůdce Raula Reyese před pár lety. Jeho počítač se zprávami, kontakty, jednáními, jeho plány, projekty, rozpočty s příjmy za drogy, nákupy zbraní, styky se zahraničím jednoznačně ukázaly i právě na jádro vztahů a styků guerilly s Venezuelou. To už se nejednalo o pouhé domněnky, dohady či zprávy kolumbijské nebo americké špionáže, které se vždy smetly ze stolu jako zmanipulované ve prospěch protirevoluční propagandy. Jednalo se o přiznání těchto vztahů.
Po Santosově zvolení, po pádu Mona Jojoye však nedochází k úplnému zveřejnění dokumentů a označení Venezuely za spojence guerilly. Právě naopak. Dochází velmi rychle k prvnímu přátelskému setkání obou prezidentů v Cartageně, perle Karibiku, která měla být mimo jiné také bombardována. A začínají úsměvy. Chávez se náhle mění v nepřítele guerilly, a dokonce je ochoten proti ní společně se Santosem bojovat. Venezuelští přátelé se domnívají, že právě pod tíhou usvědčujících dokumentů z počítače Mona Jojoye se Chávez raději otočil na kramfleku. Z jestřába Santose se stal přítel. Tuto změnu například nádherně dokumentuje přímo signifikantní událost v Brazílii při inauguraci nové prezidentky Dilmy Rousseffové 1. ledna. Zde došlo, právě díky Santosovi a dalšímu představiteli jihoamerické pravice, chilskému prezidentovi Piňerovi, k setkání Huga Cháveze s Hillary Clintonovou. A byly to po mnoha letech první úsměvy, první potřásání rukou a minutové projednávání vzájemných záležitostí Venezuely a USA. Tyto minuty například ukončily tlak USA na instalaci nového velvyslance v Caracasu Larryho Palmera, který byl pro Venezuelu nepřijatelný. Americká administrativa ustoupila a navrhla jiné jméno.
Jistě zde bude hrát svou roli i jiná okolnost. Jak Uribe, tak Santos byli pod velkým tlakem kolumbijských obchodních firem, které potřebovaly zlepšení vztahů obou zemí k vyrovnání astronomického venezuelského dluhu za jejich zboží. Venezuela vždy byla největším a tradičním obchodním partnerem Kolumbie a hlavně importérem zboží. Zvlášť pro kolumbijskou nadvýrobu potravin bylo zapotřebí souseda k jejich vývozu. Jenže Chávez léta neplatil a kolumbijští vývozci zřejmě na svoji vládu tlačili víc a víc. Je politika nezajímá. Kšeft je kšeft. A vlastně díky tomu je i kolumbijská životní úroveň stabilní a jedna z nejvyšších v Latinské Americe. A nakonec i sám Chávez kolumbijské zboží potřebuje, je na ně téměř odkázán. Jeho lid se už pár let vzpamatovává z revolučních hesel, která nic nepřinášejí, a z nesplněných slibů o zlepšování situace. Také opozice sílí a studenti se z revolučních pozic vracejí na demokratické.
Utužení cesty ke komunismu Samozřejmě Chávez je liška mazaná, a tak se před nastupující opozicí v Kongresu, která bude mít něco kolem 40 procent, už pojistil. Ještě „jeho“ stoprocentní Kongres mu odhlasoval absolutní moc s prezidentskými dekrety až do konce jeho volebního období v roce 2012. Důvod přišel opravdu přímo z nebe. Prší. Prší moc a moc, katastrofálně. Loni při mé návštěvě jsem psal o suchu, a tím pádem o nedostatku elektřiny, teď o dešti. Faktem je, že klimatický fenomén El Niňo řádí v obou zemích. Ve Venezuele i v Kolumbii. Jsou to tragédie pro nás nevídané. A tak se Chávez nyní může rychle rozhodovat a nečekat na dlouhá jednání v Kongresu, vydávat dekrety na pomoc postiženým a jednat dle své vůle. A zřejmě nejen v postižených oblastech, ale všude a ve všem. Opozice a prohlášení Episkopální konference kritizuje 25 nových prezidentských dekretů, které neřeší nic ve prospěch lidu, jako třeba zastavení děsivého nárůstu kriminality či snížení nezaměstnanosti. Chávez je využívá k restrukturalizaci legálního postupu k utužení cesty ke komunismu a soustředění moci v jedné osobě. Záplavy tak využívá k odebírání kompetencí starostů a guvernérů. Faktem však je, že postižené záplavami flexibilně ubytoval v caracaských hotelích, kde jsem jen stěží našel ubytování. Majitelé se tak podílejí na jejich pomoci, ať chtějí, nebo ne.
V Kolumbii je i navzdory stejným katastrofám stále běžný demokratický systém. Uvidíme, jak oni se poperou s katastrofami a jak se nadále bude vyvíjet podivné přátelství dvou ideologických soků na americkém kontinentě vynucené okolnostmi.
***
Právě i díky Santosovi došlo na inauguraci brazilské prezidentky k setkání Huga Cháveze s Hillary Clintonovou
O autorovi| MNISLAV ZELENÝ-ATAPANA, etnograf
