Farmář Liou mi řekl, že k sesuvu půdy došlo na místě rezervoáru na důlní odpad, který patří důlní společnosti. Horníci prý na nebezpečí přeplněného rezervoáru opakovaně upozorňovali, jejich varování se ale nesetkalo s odezvou. V době neštěstí bylo podle Lioua na trhu pod rezervoárem kolem tisícovky lidí. Bylo mi podezřelé, že agentura Nová Čína informovala, že příčinou neštěstí byly přívalové deště. Začala jsem také pochybovat o tom, že by při neštěstí zemřelo pouze 26 lidí, jak Nová Čína hlásala. Poděkovala jsem farmáři a pokračovala dál blátivou cestou.
Po cestě ke mně přišlo několik lidí. Podle nich v televizi hlásili, že za neštěstí může silná bouře, což prý ale nemůže být pravda – ten den pouze poprchávalo. Začalo mi docházet, že za neštěstím bude zřejmě lidská chyba. Potřebovala jsem získat jméno majitele dolu. Záhy mě zastavili dva policisté. Sdělili mi, že se mám obrátit na oddělení propagandy. Každý čínský novinář ví, že z oddělení propagandy nedostane nic kromě prohlášení, že úřady dělají, co je v jejich silách.
Farmáři, se kterými jsem mluvila, tvrdili, že počet obětí musí být daleko vyšší. Někteří prý viděli stovky těl a jiní zase, jak vládou poslané vozy hloubí hroby pro mrtvé.
Konečně jsem dorazila na místo poblíž rezervoáru. Policie a úředníci mi však zabránili v přístupu a odkázali mě na oddělení propagandy. Tam mi řekli, abych se spolehla na informace agentury Nová Čína, jejíž reportéři jsou na místě.
Viděla jsem po cestě lidi vypadající jako reportéři s kamerami a mikrofony. Žádný z nich ale na rozdíl ode mě neměl oblečení od bláta. Očividně se nikdo z nich ani nenamáhal dostat se na místo neštěstí.
V nestřežené chvíli se mi nakonec podařilo uniknout úředníkům a za pomoci několika farmářů vyšplhat na kopec kousek od místa protržené hráze. Zaplavený trh byl přibližně dvě patra pod námi. Slyšeli jsme záchranářskou techniku pátrající po obětech.
Reportáž jsem dopsala v 9.40. Jsem pyšná, že jsem za dvě hodiny dokázala napsat 2000 slov. Konečně jsem potom měla čas na sprchu. Bláto jsem měla všude, dokonce i v obličeji. Nevím, zda bude moje reportáž zítra zveřejněna. Jestli se můj šéf zalekne, na internetu se neobjeví. Veškerá moje snaha tak bude na nic. Bohužel, reportér v Číně nemá jinou možnost než přijmout tento úděl.
(redakčně kráceno)
