To zase byla neděle! Zapálit chalupu a odejít středem. Třeba hned v poledne: „obyčejní občané“ nadšeně tleskají komunistům a soudné a slušné argumenty znějí nejistě a bez razance. Zážitek jen pro obzvlášť otrlé. Přitom jich mezi diváky české televize musí být dost, když si debatní dvouhodinovku z bývalého kulturáku jedné brdské obce tolik z nás nenechalo ujít (šlo přece o ten démonizovaný radar a „hlas lidu“ měl znít v konfrontaci s hlasem politických expertů). Kampak ale v takovém klání se slušností, to by demagogové daleko nedošli. Sama televize si debaty asi hodně považovala, věnovala jí celou velkou druhou zprávu ve svých večerních novinách. Ne že by tu trapnou diskusi nějak komentovala, radši zavedla diváka do zákulisí a hezky ukázala, „jak se dělá reportáž“. Takhle pěkně o sobě referovávala za starých časů.
Tedy nic nového pod sluncem, aspoň, že něco pořád ještě platí. Například to, že Páni mají radši blondýnky (ale žení se s brunetkami), se dávno ví, a přes půl století starý americký film na ČT 2 tuhle stálou pravdu zase potvrdil. Třeba se na něj měla dívat i hrdinka večerního filmu. Mohla pochytit nějakou tu ženskou fintu od Marilyn Monroe - možná jak se dobře vdát a mít „čas na lásku“. To ale Anna z Trofeje (ČT 1) ne. Člověk s ní sice musel cítit, když pochopil, co ji tlačí: ženská se snaží, nikdo jí neupře pracovitost, obětavost, pevnou vůli, tvrdost k sobě, zásadovost, a co z toho všeho? Osamělé bloumání po nocích v lese, který ji fascinuje, protože se zjevně snaží vyrovnat nebo třeba vymanit z mysliveckého odkazu otce. A když jednou odloží flintu a navlékne sexy šaty, zase jí chybí odvaha udělat ten krok, co se tak nabízí, přistoupit na to, že i tahle zvenčí tvrdá nátura je jenom člověk a potřebuje blízkou duši... Nakonec to vzdala a televizní film Tomáše Bitnera byl jen další kapkou do nedělní skepse a potvrzením, že divák nemá čekat na zázraky.
Psychologizující příběh rozvedené matky dospívajícího syna, frustrované dětstvím s otcem, kterého pro kariéru opustila manželka, sice měl několik předpokladů být dobrým zážitkem, nakonec se jím ale nestal. Nepomohla ani civilní, ale tentokrát fádní Lenka Vlasáková, ani hluboký les, který dostal druhou hlavní roli, ani pohledný Miroslav Etzler, jenž jako obvykle víc byl než hrál, ani neokoukaná Nina Divíšková v bezradně napsané postavě ztracené a znovunalezené matky. Něco podstatného k dramatu chybělo a cosi přebývalo.
Mnoho konstrukce, hrdinčina zkáza, dá se říci. Tak dala čistý ubrus na stůl, naštípala třísky a podpálila dům. Koho by něco takového u nedělní televize nenapadlo? Nebo i u pondělní, to když si u dalšího dílu skvělého dokumentárního cyklu V zajetí železné opony (Ztracen, popraven, nenalezen) na jedničce uvědomil, jak neuvěřitelné osudy lidi prožívali a jak jsou proti kruté a absurdní realitě leckteré ty umělé snahy „zachytit život“ bezzubé.
