Dne 17. dubna 1969 zvolilo plénum ústředního výboru Komunistické strany Československa do funkce prvního tajemníka strany Gustáva Husáka. Toto datum lze pokládat za zahájení takzvané normalizace, tedy návratu poměrů, které byly v komunistické zemi pokládány za „normální“ a které na nějakou dobu narušilo svobodnější prostředí pražského jara 1968 a následných několika měsíců.
Plénum se odehrávalo ve znamení nepokojů po dvou hokejových zápasech, ve kterých československé mužstvo porazilo hokejisty Sovětského svazu. Do ulic československých měst tehdy vyšly vítězství oslavovat desetitisíce lidí, pro které hokejová výhra symbolizovala pomyslnou odvetu za okupaci v srpnu 1968.
„Nový János Kádár“ Bujarou noční pouliční radost nazítří vystřídala kocovina: lidé cítili, že to jen tak neprojde. Samozřejmě to cítili i členové nejvyššího orgánu komunistické strany a bylo jasné, že nadcházející plénum rozhodne.
Dubček byl nadále v čele strany neudržitelný a o Husákovi si i řada stoupenců reforem pražského jara myslela, že „bude v čele strany lepší než otevřeně prosovětští kolaboranti jako Vasil Biľak či Alois Indra“, píše historik Petr Blažek. „Vzhledem k Husákově minulosti si slibovali, že se pustí spíše umírněnou cestou a nedopustí rozpoutání nových čistek a procesů. Líčili ho jako československého Jánose Kádára...“ Pro Husáka ve funkci prvního tajemníka KSČ hlasovalo 156 ze 178 hlasujících představitelů ústředního výboru.
Pravda je, že reformy pražského jara i jeho euforická nálada mizely výrazným tempem už před Husákovým zvolením, a čistky nepřišly ze dne na den. Přesto však museli být notně zklamáni lidé, kteří věřili v Husákovu umírněnost. Mezi ty nejzklamanější musel patřit Milan Hübl, který byl ještě začátkem roku 1969 členem ÚV KSČ a rektorem „vokovické Sorbonny“, Vysoké školy politické ÚV KSČ. Mohl se právem pokládat za člověka, který Husákovi pomohl k návratu do politického života poté, co byl Husák propuštěn z vězení, kde strávil v letech 1950-1960 deset let. Hübl také Husákovi významně pomohl ke zvolení prvním tajemníkem. Husák však Hüblovi nepomohl, když byl hned při nástupu normalizace zbaven funkcí a vyloučen ze strany, nepostavil se proti jeho zatčení na podzim 1976 a neudělal pro něj nic, ani když byl jeho někdejší stoupenec odsouzen na šest let do vězení.
Normalizace Husák si ovšem dláždil cestu k nejvyšší funkci již od okupace: připojil se k československým představitelům zavlečeným při srpnové okupaci do Moskvy, a na rozdíl od těch, kdo tam byli nedobrovolně, získal důvěru sovětských představitelů. Po návratu přesvědčil delegáty mimořádného sjezdu Komunistické strany Slovenska, aby odmítli závěry XIV. sjezdu KSČ, který se vyslovil proti okupaci. Byl to tedy kandidát přijatelný především pro Sověty a jejich stoupence.
Přestože Husák sliboval, že reformy pražského jara zůstanou zachovány, že je „jen“ třeba nastolit pořádek a neprovokovat Kreml, dokázal jako první, respektive generální tajemník KSČ a později i prezident země nastolit takový „pořádek“, v jaký by byl těsně po srpnové okupaci věřil jen málokdo. Čistky, jež se pod jeho taktovkou uskutečnily v komunistické straně, připravily o členství v této organizaci statisíce lidí. Ale nejen to: oběti čistek i lidé, kteří z KSČ odešli z vlastní vůle, museli také nedobrovolně opustit všechna lépe placená či vlivnější zaměstnání a rovněž všechna zaměstnání, kde přicházeli do styku s lidmi. Vyloučený nebo vyškrtnutý člen KSČ si mohl například o práci novináře nechat jen zdát.
Normalizaci samozřejmě nedělal jen Husák, bez spolupráce tisíců poslušných by byla nemožná, ale Husáka jako nejmocnějšího člověka v zemi nelze zbavit odpovědnosti. A normalizace se zdaleka nedotkla jen0 komunistů: například z knihoven zmizely knihy nyní ideologicky „závadných“ autorů, „závadných“ překladatelů či knihy s předmluvou nebo doslovem od člověka, kterého měla pohltit orwellovská jáma pamětnice. Připomeňme, že Vatikán přestal vydávat seznam Libri prohibiti v roce 1966...
Asi nejhorší bylo, že každý, kdo si chtěl zachovat slušné zaměstnání, byl nucen více či méně veřejně prohlásit okupaci za „bratrskou pomoc“, vyznat se ze své „pomýlenosti“ a přihlásit se k politice KSČ. Většina společnosti se vzdala nedávných ideálů, lidé se uzavřeli do sebe, věnovali se rodině, chatám, chalupám a většinou mlčky přihlíželi novým politickým procesům. Katastrofální následky takového znásilnění vlastního svědomí neseme pochopitelně dodnes.
O autorovi| Petruška Šustrová, komentátorka LN
